Bedla vlnatá – Lepiota clypeolaria

říše Fungi – houby » třída Agaricomycetes – stopkovýtrusé » řád Agaricales – pečárkotvaré » čeleď Agaricaceae – pečárkovité

Agaricus clypeolariusBull.
Agaricus colubrinus Pers.
Agaricus columbinus Bull.
Lepiota clypeolaria var. minor J.E. Lange
Lepiota clypeolaria var. ochraceosulfurescens Locq.
Lepiota colubrina (Pers.) Gray
Lepiota ochraceosulfurescens (Locq.) Bon

= bedla hávnatá

Klobouk 3 -10 cm v průměru vejčitý, zvoncovitý až široce kuželovitý, s tupým, hnědým hrbolkem uprostřed, téměř hladký, směrem k okraji však v dospělosti zůstávají zbytky třepení. Barvy okrové až černavě hnědé, směrem k okraji na krémovém podkladě je okrově vločkatý až hnědě vlnatě šupinkatý.
Lupeny husté, břichaté, rozličné výšky, lehce vyklenuté, volné, bílé někdy až krémové. Otlačením hnědnoucí.
Prsten nevýrazný, vločkatý, často chybí.
Třeň 4 – 12 cm vysoký, 0,3 – 1 cm tlustý, válcovitý s kyjovitou bází, vylomitelný, křehký a lámavý, rourkovitě dutý, vatovitě vláknitý až vatovitě pásovaný, nad prstenem hladký. V mládí bělavý, později až okrově žlutý až světle hnědý.
Dužnina bělavá, měkká chuť nasládlá, vůně lehce ovocná, někdy však silně kořenně houbová ale i pestřecová až nepříjemně štiplavá.
Výtrusný prach bílý až krémový, výtrusy hladké, bezbarvé, podlouhle vřetenovité, velikost 12-19 x 5-6,5 µm.

Výskyt srpen až říjen v druhotných smíšených lesích na nevápenatých půdách dosti hojně, jednotlivě nebo ve skupinách v opadu listnatých i jehličnatých lesů, obvykle tam, kde jsou živnější půdy. Upřednostňuje ale vápenité hlinité až jílovité půdy. Najdeme ji též v zahradách a parcích. Např. v Petřínských sadech v Praze.

Nejedlá.

Bedla nažloutlá (Lepiota magnispora) která má nažloutlou plachtičku a při sušeni se ve třeni zbarvuje do šafránově ohnivě oranžové barvy, na klobouku má na okrovém podkladě živě žluté až hnědnoucí šupiny a třeň je barvy žlutookrové. Je nejedlá.
Bedla ohňopochvová (Lepiota ignivolvata), která při otlačení ve spodní části třeně červená a je nejedlá.

Je pěkná, poznatelná podle nápadně vlnatého klobouku. Velmi často bývají bedly s ostrými kuželovitými šupinami řazeny do rodu Echinoderma. Ve starší literatuře je uváděna jako jedlá.

Internetové stránky 2002.
Velký atlas húb. Autor Pavol Škubla 2007 str. 240.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 25.
Velký fotoatlas hub z jižních Čech. Autor Tomáš Papoušek 2004 str. 660, 661.
Houby – česká encyklopedie vydal Výběrl Reader´s Digest 2003 str. 226.
Houby. Autor Ladislav Hagara, Vladimír Antonín, Jiří Baier 1999 str. 245.
Encyklopedie hub. Autor Gerrit J. Keizer 1998 str. 162.
Kniha o houbách. Autor THOMAS LEss0E a ANNA DEL CONTE 1997 str. 137
Houby. Autor Mirko Svrček 1996 str. 158.
Houby. Autor Helmut a Renata Grünertovi 1995 str. 30.
Kapesní atlas HOUBY autor Edmund Garnweidner 1994 str.34.
Huby. Autor M. Svrček / B. Vančura 1987 str. 214
Houby Československa ve svém životním prostředí. Autor Albert Pilát 1969 str. 188.
Klíč k určování našich hub hřibovitých a bedlovitých. Autor Albert Pilát 1951 str. 426, 427.

Autor: Standa Jirásek