Bedla česká (zahradní) – Macrolepiota rhacodes var. bohemica

VI. – X.

Jedlá/jedovatá

říše Fungi – houby » třída Agaricomycetes – stopkovýtrusé » řád Agaricales – pečárkotvaré » čeleď Agaricaceae – pečárkovité

Na serveru Houbař píše Vladimír Antonín tento článek:

V minulém čísle Houbaře se jeden ze čtenářů dotazoval, zdali je možné se otrávit i některým z druhů bedel. Odpovědí na tento dotaz je dnešní první pokračování seriálu o otravách houbami.

Pokud se řekne bedla, většině houbařů se vybaví mohutné druhy lupenatých hub, které obvykle sbírají k jídlu – bedla vysoká (Macrolepiota procera), b. červenající (M. rachodes, M. rhacodes), b. dívčí (M. puellaris), b. vyniklá (M. mastoidea), b. odřená (M. excoriata) a některé další. Ovšem daleko početnějším rodem je rod Lepiota, česky rovněž zvaný bedla (slovensky výstižněji bedlička). Jsou to drobné druhy – klobouk u největších druhů jen zřídka přesahuje 10 (12) cm a je pokrytý pouze drobnými šupinkami. Jejich prsten bývá tence blanitý, někdy i pomíjející (v žádném případě není posunovatelný jako u velkých bedel). Žádný z druhů tohoto rodu není považovaný za jedlý. A právě v tomto rodu se vyskytuje několik prudce jedovatých druhů, např. bedla chřapáčová (Lepiota helveola), b. Josserandova (L. josserandii), b. hnědočervenavá (též zvaná b. pleťová, L. brunneoincarnata), b. klamavá (L. pseudohelveola) a některé další. Tyto druhy obsahují amanitin – stejný toxin jako muchomůrka zelená – který působí na jaterní buňky. A že ho je v nich nezanedbatelné množství svědčí i následující srovnání: zatímco muchomůrka zelená obsahuje 2-7,4 mg amanitinu v 1 g sušiny, bedla Josserandova jej má 3,7 mg, b. chřapáčová asi 0,5-0,7 mg a b. hnědočervenavá kolem 1 mg. Zdálo by se, že tyto drobné druhy bedel houbaře ke sběru nelákají, ale např. v roce 1986 se v tehdejší NDR stal případ, kdy houbař nalezl bedlu hnědočervenavou v takovém množství, že se vyplatilo ji sebrat k jídlu a celá tříčlenná rodina skončila s těžkou otravou v nemocnici.

Jedovaté druhy však najdeme i v dalších rodech, kterým se česky říká bedla, ale latinsky Leucoagaricus a Leucocoprinus. Příkladem mohou být např. bedla Badhamova (Leucoagaricus badhamii) a b. Bresadolova (L. americanus, L. bresadolae). Takže pozor na všechny tyto bedly!

Ale nyní zpět ke čtenářovu dotazu, který se týká velkých bedel (Macrolepiota). Také mezi nimi nalezneme popsaný jedovatý druh. Jmenuje se bedla jedovatá (M. venenata) a patří do příbuzenstva bedly červenající. Bývá však mohutnější – klobouk má až 25 (30) cm a třeň až 3 cm v průměru. Její klobouk je pokrytý více či méně přitisklými šupinami, které jsou větší než u bedly červenající, radiálně protáhlé, tmavší (až kaštanově hnědé) a dosti výrazně kontrastující na bělavém podkladě povrchu klobouku, třeň je naspodu (zejména v mládí) výrazně, až odsedle hlízovitý, nese pouze jednoduchý prsten (bedla červenající jej má dvojitý) a dužnina po poranění červená pouze mírně. Pod mikroskopem se liší nepřítomností přezek i na bázi bazidií. Roste obvykle v trsech na člověkem ovlivněných stanovištích a ruderalizovaných místech. Byla popsána z Francie; u nás nebyla doposud spolehlivě prokázána, i když např. v Německu již byla několikrát sbírána. Její záměna je možná především za bedlu červenající odrůdu zahradní (M. rachodes var. hortensis = var. bohemica). Ta má rovněž mohutné plodnice a roste v travnatých listnatých lesích (obvykle na místech s vysokou vrstvou hrabanky), parcích a zahradách. Liší se zejména dvojitým prstenem a mikroskopicky přezkatými bazidiemi. Albert Pilát ji považoval za jedlou, zatímco Peter Gavorník za jedovatou (Otravy jedovatými houbami. Nakladatelství Veda, Bratislava, 2002). Skutečností je, že náš přední mykolog Jan Kuthan se s ní při mykologickém výzkumu ve sklenících bývalé firmy Sempra v Paskově setkal ve velikém množství. Tehdy ji zahradníci sbírali běžně k jídlu a jedna rodina skončila v nemocnici…

Ve své toxikologické praxi se s trávicími problémy po požití bedly červenající setkávám poměrně často. Pro vysvětlení této otravy (v případech, kdy to byla skutečně otrava, nikoliv problémy vyvolané dietní chybou, např. přemaštěným jídlem) je tedy možné dvojí vysvětlení. První je záměna bedly červenající za bedlu jedovatou, druhou (a k té se alespoň zatím přikláním i já) skutečnost že někteří houbaři jsou na tuto houbu citliví a nemohou ji konzumovat, pro některé snad může být i mírně jedovatá.

Vladimír Antonín

Stanislav Jirásek má ne svém blogu zase popis bedly české:

popis bedly zahradní (české) Macrolepiota rhacodes var. hortensis ze starší literatury:

Klobouk 8- 16 cm v průměru, dosti masitý, v mládí kulovitý nebo vejcovitý, později polokulovitý až plochý na vrcholku s hrbolem, ale někdy i bez. V mládí je barvy červenohnědé až umbrově hnědé. Později pokožka rozpukává od kraje ke středu a tvoří odsávající šupiny, kterými prosvítá bílý papírově vláknitý podklad. Na středu vždy zůstává jednolitá.

Lupeny jsou ve středu až 2 cm široké, při třeni odsedlé nejdříve barvy bílé, později hnědě skvrnité.

Třeň 10-18 cm velký a 1,5-3,5 cm tlustý, dutý, barvy nejdříve bílé, později okrově hnědé. Dole je rozšířený v nápadnou hlízu, která je až 6,5 cm v průměru. Povrch je hladký, pod prstenem často vrostle jemně vláknitý.

Prsten je silně blanitý. Dužnina je bílá, na vzduchu se zbarvuje nejdříve do pomerančova, později do červena. Ne ale tak intenzívně jako u Bedly červenající Macrolepiota rhacodes.

Výtrusný prach je bílý, výtrusy jsou hladké, elipsoidní, bezbarvé 10-12 x 6-7µ.

Výskyt v zahradách a parcích, na kompostech a dobře hnojených půdách.

Jedlá i když někde je uváděna jako jedovatá, což mohl způsobit v daném místě nějaký jedovatý postřik.

Nyní babo radˇ muhehe!!!