Jarní houby – štítovky, křehutky, hnojníky – 6.díl

Rod štítovka – Pluteus patří mezi saprotrofní houby. Tyto houby rozkládají dřevo, opadané listí jehličí, zbytky těl rostlin a nadložní humus. Velký význam má hlavně rozklad dřeva. Houby jsou jedinou skupinou organismů, která dokáže štěpit lignin – složitou látku, která prostupuje stěnou buněk ve dřevě.

Mezi saprotrofní houby patří třeba opěnky, třepenitky, čepičatky, také z minulého dílu choroše se řadí mezi houby saprotrofní, ale i parazitické. Saproparazit je třeba choroš travní – Polyporus rhizophilus, který jako jediný z chorošů roste na odumírajících nebo odumřelých bázích velkých trav, hlavně kavylu, vzácněji pýru a to v oblasti teplomilné květeny. Tento kriticky ohrožený druh z Červeného seznamu hub roste velmi vzácně od dubna do září a je znám jen z Českého středohoří a jižní Moravy.

To bylo malé odbočení a seznámení se saprotrofními houbami. Teď se však konečně budeme věnovat štítovkám. Nejznámější ze všech štítovek je štítovka jelení – Pluteus cervinus, je uváděna snad ve všech atlasech hub. Tento druh roste hojně od května do listopadu na rozkládajících se pařezech a kmenech různých listnáčů, vzácně i jehličnanů, ale i na pilinách, kůře a zbytcích dřeva ponořeném v zemi. Klobouk má až 120 mm velký, je v mládí zvoncovitý až polokulovitý, později plochý, tmavě okrově hnědý, červenohnědý až černohnědý, za sucha bývá rozpraskaný. Lupeny jsou poměrně vysoké a husté, od třeně odsedlé, v mládí bílé, později růžové. Třeň je válcovitý, plný, snadno vylomitelný, bělavý nebo zašedlý, podélně vláknitě žíhaný.