Houby na Hlinecku

Toxikolog: Muchomůrku červenou fasovali vojáci místo alkoholu, já po ní dobře usnu

V lidovkáchLidovky.cz je pěkný článek o muchomůrce červený. Vypráví o ní toxikolog Jaroslav Klán.

Toxikolog: Muchomůrku červenou fasovali vojáci místo alkoholu, já po ní dobře usnu

S jedním z nejzkušenějších českých toxikologů, vedoucím Národní referenční laboratoře pro toxiny hub a laboratoře pro jedovaté houby a rostliny Jaroslavem Klánem o rozdílu mezi molitanem a chladičem, lysohlávkách a o tom, co nám ve škole neřekli o muchomůrce červené.
Houby zatím moc nerostou nebo už se letos někdo stihl otrávit?
To byste se divila, denně je aspoň jedna otrava – včera jsme měli případ z Říčan, kde se otrávila celá rodina. Dokonce už jsme letos měli i otravu muchomůrkou zelenou, taky ze Středočeského kraje. Jedna paní doktorka si nasbírala žampiony, udělala manželovi a babičce pizzu a nakrájela jim na ni muchomůrku zelenou. Naštěstí mladou plodnici. Takže ta otrava proběhla poměrně… zkrátka nezemřeli.
Houbaření je taková česká národní úchylka – podle statistik jde aspoň jednou ročně na houby sedm milionů Čechů. Ve většině civilizovaných zemí dávají přednost vypěstovaným houbám.
Oni se bojí. Nemají tradici rodinného vzdělávání. A taky druhy hub v přírodě nerozeznávají. Takže se tam houby víc pěstují než hledají, je to zkrátka byznys. Češi berou houbaření jako dobrodružství. Podobně jako když Japonci zbožňují prudce jedovatou rybu fugu, na jejíž úpravu musí mít kuchař pomalu vysokou školu, protože jinak své hosty otráví.
Vy se toxinům věnujete dlouho. Pozorujete nějaký trend?
Pozoruju léta, že rozlišovací schopnost lidí ve volné přírodě je čím dál horší, protože se do přírody čím dál méně chodí. Výsledkem je, že dítě pozná na ulici dvacet modelů mercedesu, ale v přírodě si ani neťukne. Zvláštní ale je, že počet otrav u nás je víceméně stabilní – kolem 400 případů ročně, dvě až tři úmrtí.
Stojí to vůbec za to riziko, sbírat houby, když nás to taky může stát život?
Tak já si myslím, že se to dá naučit. A je jedno pravidlo, které pochopí i člověk s IQ 70. Totiž vzít houbu, otočit ji a zespodu se podívat, jestli má…
…trubičky, nebo lupeny?
No to jste ale řekla téměř odborně. Lidi tomu říkají všelijak. Lupenům se říká chladič nebo čárky. A trubičkám zase molitan. Takže má-li houba zespodu „molitan“, i když i mezi takovými jsou jedovaté, neohrozí nás na zdraví nebo dokonce životě. Pak přijde druhý krok, totiž že si z houby ukousneme. Hořkou vyhodíme. Ostatní musíme dobře tepelně zpracovat – protože jsme taky mohli najít modráka, hřiba satana nebo koloděje, které chutnají sice dobře, ale když se nedostatečně uvaří, je ta otrava dost nepříjemná. Satanům se lidově říká bliják, zvracíte po nich třeba sedm hodin v kuse. Je to divočina, ale nezahubí vás to. A teď ty druhé houby s „chladičem“. „Chladiče“ nebrat, to už je vyšší škola houbařství. Tam už se můžete splést fatálně. Jedna „chladičová“ houba je totiž například masák. Kdo ho ochutnal, miluje ho. Jenže si ho lze splést s muchomůrkou tygrovanou, nebo zelenou. A to vás může stát život.
Mladší ročníky ale spíš než masáky hledají v lesích „houbičky“, tedy lysohlávky.
A to já celkem akceptuju. Protože pokud opravdu lysohlávky pro svoji potřebu najdou, znamená to, že museli vyvinout dost fyzické námahy, lysohlávky nerostou běžně. Je to sezonní houba čili jenom na podzim, v podhůří – zkrátka musí se to umět hledat, nachodit kilometry. A když si je někdo najde, tak ať si tedy klidně způsobí tu radost intoxikací, která není orgánově nebezpečná. Dojde jen k přechodné změně vědomí. Mimochodem, halucinogenní nejsou jen lysohlávky, takových hub je daleko víc. A jednu z nich pozná každý – muchomůrku červenou.
Tu prý rádi žvýkali šumavští dřevaři.
No ano, aby měli větší sílu, protože její toxin působí jako psychotonikum. Dokonce ji kdysi fasovala švédská vojska, když šla do boje, místo kořalky. U nás se dával vojákům před bitvou alkohol, jim červená muchomůrka. Studenti si na mé podzimní exkurzi musí povinně z muchomůrky červené kousnout a spolknout to, aby viděli, že učitelka na devítiletce je strašila nesmysly, když říkala, že je prudce jedovatá. I když… já po ní dobře usnu.
Takže zkoušíte toxiny i osobně?
Samozřejmě. Ty nejběžnější drogy jsem si musel vyzkoušet, nemůžu přece říkat studentům nějaké nesmysly. Problém je v tom, že na každého houba nebo rostlina působí trošku jinak. A u přírodních drog je velké nebezpečí v dávkování. Jinak se budete chovat, když sníte jednu plodnici, a jinak, když jich sníte deset.
Jak jinak?
No tak třeba když si vezmete tu správnou dávku, budete v euforii, budete mít krásné změny vnímání, bude vám dobře. Ale když dávku přeženete, budete mít „bad trip“, což znamená, že třeba nebudete ani vládnout nohama, svalíte se na zem a začne na vás padat vesmír. Budete jen sténat a těšit se, až to přestane. Já studentům nic nezakazuju. Ale říkám jim: „Když budete přírodní toxiny zkoušet, nebezpečí je v tom, že v přírodě to není nadávkované jako v lékárně nebo na diskotéce. Takže si určete jednoho, který pro tu chvíli nebude brát drogy vůbec. Dá na vás pozor, abyste nevyskočili z okna, neudělali nějakou hloupost. A taky určitě nekombinujte drogy houbové ani rostlinné s alkoholem, protože alkohol může účinek nekontrolovaně násobit.“

Posted in Z tisku


Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *