Hlíva ústřičná a pařezník pozdní

V dnešních dnech nám roste velké množství hlívy ústřičné a pařezníku pozdního. Ze své zkušenosti mohu konstatovat, že mezi těmito dvěma druhy, není moc velký rozdíl. Někdy se dají lehce zaměnit. Níže v článku na serveru „Houbař“, Yvona Janotová tyto dva druhy pěkně popisuje. Já sbírám oba dva druhy. Hlívu ze všech listnatých stromů, pařezníka mám nejraději z buku. Z pralesního biotopu má pařezník nejlepší chuť. Nejvíce mi pařezník roste u řeky Chrudimky v jedné polomáčené buko olšině. Kdo z Vás najde v těchto dnech i dalších (zimních měsících), nějaké šedé houbičky nemusí mít z těchto hub strach a bez obav tyto houby sebrat. V zimních měsících jsou jedny z mála hub, které v zimě rostou. Proč si hlívu kupovat v obchodech, když nám roste v přírodě a je o hodně chutnější a má více léčivých vlastností…

Hlíva ústřičná a pařezník pozdní

Hlíva ustřičná (Pleurotus ostreatus) a pařezník pozdní (Penellus serotinus) patří k lupenatým houbám rostoucí převážně na přelomu podzimu a zimy. Často se stává, že si někteří houbaři tyto druhy mezi sebou zaměňují. Není se čemu divit, obě houby rostou na kmenech a pařezech listnatých stromů a na první pohled vypadají téměř stejně. Při podrobnější prohlídce však najdeme několik nápadnějších znaků, podle kterých můžeme oba druhy jednoznačně určit.

Hlíva ústřičná je mezi houbaři známým druhem, který se u nás běžně pěstuje i uměle a často se prodává v obchodech.

Je známa především svými léčebnými účinky. Pěstované hlívy se však od přírodních barevně liší. Většinou jsou světle našedlé nebo okrově zbarvené. Hlívy rostoucí v přírodě jsou většinou tmavěji šedé, často s šedomodrým až šedozelenavým nádechem a plodnice jsou masitější a větších rozměrů.

Právě zbarvení pokožky klobouku je příčinou záměny za podobně zbarvený pařezník pozdní. Pokožka klobouku u hlívy ústřičné je nápadně hladká a lesklá. U pařezníku je suchá, jemně vláknitě šupinkatá a plstnatá, pod ní je tenká rosolovitá vrstvička. Dobrým určovacím znakem je i barva a tvar lupenů. Hlíva má lupeny v mládí bílé, později bělavě našedlé, ve stáří až nafialovělé a nápadně daleko sbíhavé na třeň. Lupeny u pařezníku pozdního jsou nápadněji husté, zpočátku světle nažloutlé, později naoranžovělé a u starších plodnic vybledávají do krémově žluté až okrové barvy, jsou jen krátce sbíhavé a od třeně nápadně ohraničené. Třeň u hlívy je velmi krátký a často může i chybět, celkově je bíle zbarvený nebo našedlý, na bázi jemně štětinkatý. Třeň u pařezníku je okrově až oranžově žlutě zbarvený, plstnatý, často nápadně jemně oranžově šupinkatý. Právě připojení lupenů ke třeni a zbarvení třeně je nejlepším určovacím znakem mezi oběma druhy. Pokud si plodnice pozorně prohlédneme zespodu, měli bychom si být určením jisti. Dužnina hlívy ústřičné je na řezu bělavě zbarvená s příjemnou houbovou vůní a lehce nakyslou chutí, pařezník má dužninu žlutavou s nevýraznou vůní a jemně nahořklou chutí. Hlíva vytváří větší a bohatší trsy rostoucí střechovitě nad sebou, často i hodně vysoko na kmenech.

Hlíva ústřičná roste na rozmanitých listnatých dřevinách např. buk, ořešák, topol, bříza a vrba. Pařezník pozdní najdeme nejčastěji na olších, vzácněji na buku a javoru, výjimečně i na smrku a borovici. Celkově roste u nás pařezník pozdní nehojně až vzácně, na rozdíl od běžně se vyskytující hlívy ústřičné, která dokáže vytvářet plodnice i během mírných zim a často roste i na jaře. Pokud se nám z nepozornosti podaří tyto druhy mezi sebou zaměnit, nic vážného se nestane, neboť jsou oba druhy jedlé, ale chuťově hodně odlišné, pařezník rozhodně k těm chutnějším druhům nepatří.

Text: Yvona Janotová

Níže máte vložené čtyři fotografie. První dvě je hlíva a další dvě je pařezník. Je zde krásně vidět různé barevné stádium plodnic. Pařezník má zajímavě vybarvenou a chlupatou třeň.