Nemluvně ušpiní tunu plenek. Plenky „sežere“ houba a houbu sníme my

11. května 2011

Rodičům jednorázové pleny jejich dětí šetří čas, námahu i nos. Jakmile se ale jednou znečištěné savé pomůcky ocitnou mimo úzký rodinný kruh, stávají se samy problémem. Průzkumy na skládkách komunálního odpadu ukázaly, že se pleny mohou rozkládat pod zemí i několik set let.

Nejde vůbec o malichernou záležitost. Dítě, které používá první dva roky života jenom je, vyprodukuje zhruba tunu tohoto plenkového odpadu. Průměrný dospělý ve vyspělých zemích má na svědomí něco mezi 250 až 350 kilogramy směsného odpadu ročně.

Mexická odbornice na problematiku zpracování odpadu Alethia Vázquez-Morillasová z Mexico City s kolegy údajně našla způsob, jak ulevit dětem, rodičům i životnímu prostředí naráz. V práci, která byla přijata do časopisu Waste Management, tvrdí, že se jí podařilo snížit trvanlivost plenek po vyhození z několika staletí na pár měsíců.

Ale houby!

Klíčovým pomocníkem mexických vědců byla známá houba hlíva ústřičná. Není to poprvé, co tento jedlý druh houby, oblíbený v mnoha kuchyních světa, dokázal své schopnosti v boji s odpadem. Někdy se využívá k likvidaci zemědělského odpadu, třeba přebytečné slámy nebo zbytků po zpracování kávy. V Mexiku prý roste i na zbytcích vzniklých při výrobě tequily.

Vázquez-Morillasová tedy v podstatě jenom rozšířila houbám kulinářské obzory. Byla při tom poměrně opatrná: plenky, které vědci hlívám předkládali, byly znečištěné pouze močí, natrhané či nařezané a pro jistotu ještě tepelně sterilizované. Některé vzorky plen odborníci ještě okořenili trochou biologického odpadu, aby houby měly více živin.

Po 68 dnech pak vědci důkladně ověřili, jak si houby vedly. Ve všech případech se hlívám (a také času) podařilo snížit hmotnost zbytků plen o 90 procent. Houby také rozložily poměrně velikou část nejodolnějších látek v plenkách, především celulózy. Nejlépe si vedly v těch vzorcích, které byly trochu „přihnojeny“ bioodpadem. U těch se po dvou měsících rozložila údajně zhruba polovina odolné celulózy a ligninu.

Vlastně by to nemělo být překvapení. Obě tyto látky jsou biologického původu a jsou důležitou součástí rostlinných těl. Protože se hlívy v přírodě živí rozkladem zbytků rostlin (třeba dřeva), dokáží si celkem dobře poradit právě s celulózou a ligninem.

Budeme to jíst?

Není to jediná výhoda hub v odpadním průmyslu, tvrdí mexičtí vědci. Podle nich není důvod, aby se na zbytcích dětského zažívání kromě hub nepřímo nepřiživili i lidé. Po přeměření a analýze, která dokázala jejich zdravotní nezávadnost a vysoký obsah živin, to na „plenkových“ hlívách autoři studie údajně přímo dokázali.

Zřejmě opravdu nešlo o žádné velké riziko. Jak již bylo řečeno, plenky byly sterilizované, navíc moč zdravého člověka je víceméně sterilní, takže už na začátku zřejmě neobsahoval „růstový substrát“ hub příliš mnoho patogenů.

Ovšem jestli se pěstování hlív na plenkách ukáže být „dobrým alternativním řešením hned dvou problémů: snižování množství komunálního odpadu a vytváření nových zdrojů potravin s vysokým obsahem bílkovin,“ tak to rozhodně není jisté. Záležet bude samozřejmě na tom, jestli se do záslužných hlív s chutí zakousne i někdo jiný než Alethia Vázquez-Morillasová a spol.

Zdroj: technet.idnes.cz