Jak se kde chodí na houby

Jak se kde chodí na houby

Lidové názvy hub, to je humorné čtení!

• Hřibu strakoši lidé říkali nebo říkají kožíšek, husí pupek, voříšek, šenkýřka, skořičník i bezpráce.
• Křemenáč si vysloužil kamarádská pomenování jako sirka, turek, ausferák, bolševik, havíř, voják a na Domažlicku krásný název výpravčí.
• Bedle se někde říká biskup a na Hané palozor, klouzku zase loupáček, sosnůvka, verpánek a na Pelhřimovsku podmerfánek.
• Čirůvka havelka je známá pod názvy housátka, ferdíček či myška.
• Muchomůrce růžovce, neboli známému masáku, se také říká bečvářek, márinka nebo masařka.
• Pýchavkám se přezdívá bejčí pytlík, cikánský tabák, psí kule či kozí sýr.
• Kuřátka jsou také prstíčky či dědkovo štětky.
• Liškám zase můžete říci jurčíky či rezounky. V
• Václavkám dostaly také půvabná jména – hromadilky či fafrlinky.

Slované jedli, co les dal

Co houby a ostatní Evropané? Jedí či nejedí?

• Balkánské národy houby sbírají jen málo. Nejlépe se v nich vyznají Slovinci, ale třeba Bulhaři dávají přednost pěstovaným žampionům.
• Řekové na houby nechodí pro jistotu vůbec.
• Maďaři houby občas sbírají, nejraději mají hlívu ústřičnou.
• Průzkumy ukazují, že z těch Rakušanů, kteří vůbec chodí do přírody, jen každý desátý také proto, aby sbíral lesní plody. Na svědomí to mohou mít přísná zákonná pravidla pro sběr hub, jejichž první kodex v Rakousku vyšel již v roce 1792!
• V Německu mají k houbám blízko pouze Bavoři, jinak jsou Němci spíše ostražití a přednost dávají uměle pěstovaným houbám. Angličané považují všechny houby za prašivky, říkají jim hanlivě žabiny – toadstools. Naprostá neznalost zavinila, že za II. světové války, kdy vázlo zásobování potravinami, docházelo ke smrtelným otravám muchomůrkou zelenou. V programech správ britských přírodních rezervací a parků se nyní objevují i vycházky zaměřené na výuku poznávání hub. Ale nejedí se. Angličané jsou ovšem velkými pěstiteli a konzumenty žampionů – první návod k jejich pěstování tu byl vydán již v roce 1779.
• Ještě významnějšími producenty žampionů jsou Belgičané a hlavně Nizozemci, sběr hub v lese je také příliš nevzrušuje.
• Již v roce 1600 popsal Francouz Olivier de Serres v knize Théatre d’Agriculture des Champs zkušeností pařížských zahradníků, kteří žampiony nacházeli v pařeništích pro melouny. Ačkoliv ve francouzských lesích roste veliká spousta hub, pravověrní Francouzi vyznávají hlavně žampiony, které umí připravit na desítky různých způsobů. Žampionové omáčky jsou vyhlášenou kapitolou francouzské kuchyně. Ovšem králi jsou zde vzácné lanýže. Zkušenosti s jejich pěstováním se dědí z otce na syna a jsou utajovány daleko přísněji než všechna francouzská státní tajemství dohromady.
• Švýcarsko máurčitě nejpřísnější zákony regulující sběr hub. Je těžké se v nich vyznat, protože v každém kantonu jsou jiné, zvláštní ustanovení si navíc může vyhlásit každá obec. Většinou se houby mohou sbírat jen jednou nebo dvakrát v týdnu, ale „úlovek“ nesmí přesáhnout jeden, maximálně dva kilogramy. Proto pozor na dovolené ve Švýcarsku!
• Italům houby také chutnají, jenže časté otravy svědčí o tom, že studiem druhů se příliš nezatěžují. Italský houbař musí mít od majitele lesa povolení ke sběru (za poplatek na každý den), sbírat se smí jen v sudých dnech, a to maximálně jedno kilo.
• Skandinávcům houby neříkají prostě nic. Švédové ani Norové je nesbírají vůbec, například v parčíku před göteborskou radnicí s muzeem Bedřicha Smetany si nádherných křemenáčů nikdo místní nevšimne. Norské statistiky říkají, že v této zemi se ještě vůbec nikdy nevyskytl ani náznak možné otravy houbami – pochopitelně. Ve Finsku na houby chodí jen ruská menšina.

Houby dálného východu, Ameriky i Afriky

• Pomineme-li Evropu, pak největšími milovníky hub jsou určitě Japonci a Číňané. Národním jídlem Japonců je sukijaki, které se mj. připravuje ze tří druhů hub: ze šii-také (houževnatce jedlého), enoki-také (penízovky sametonohé) a simezdi (líhy klubčité).
• V čínské kuchyni se nejvíc uplatňuje ucho Jidášovo, velmi ceněná je vzácná rosolovka stříbrná. Houby hrají i velmi důležitou roli v tradiční Čínské medicíně.
• V Indii nemá konzumace hub žádné tradiční kořeny. V dávné minulosti tu totiž pokládali osoby, které jedly houby, za stejné provinilce jako vrahy.
• Protože australský kontinent osídlili především vystěhovalci z britských ostrovů, houby tady nikdo zvlášť nemiluje. Domorodé obyvatelstvo nejvíce konzumuje podzemní sklerocium (podhoubí) choroše sklerociového, které pro moučnou chuť nazývají černochův chléb.
• Jihoameričtí indiáni zase sbírají takzvaný indiánský chléb, což jsou pro změnu větévkovitá sklerocia choroše Wolfiporia cocos.
• Zejména v oblasti Mexika bylo rozšířené konzumování nejrůznějších halucinogenních hub, šamanské obřady se bez nich neobešly. (Ostatně některé zajímavé rostou i u nás…) Dnes se v mexických tržnicích běžně potkáte s hřiby, holubinkami, ryzci, pečárkami i václavkami, tedy se sortimentem velmi podobným tomu našemu.
• Ve Spojených státech chodí na houby spíš jen potomci evropských přistěhovalců. Ostatní si je kupují v obchodech.

Atlas hub a houbařské recepty – Edice Receptář

Posted in O houbách