Houby na Hlinecku

Málo známý fenomén „Star jelly“

V posledních několika letech se v zahraničních sdělovacích prostředcích, ale i v dokumentech z produkce Discovery Science, začalo hovořit o podivných hroudách gelu zvaných star jelly, nacházených na loukách ve Velké Británii. Na první pohled by se mohlo zdát, že se s tímto fenoménem u nás nesetkáme. Jak se však ukazuje, opak je pravdou.
Rosolovitá látka, označovaná za hvězdné či astrální želé (star jelly, star rot, astromyxin), byla v Anglii nacházena, a to již od 14. století, nejen v trávě, ale i na větvích stromů. Ve zdejším folklóru byly tyto gelové hrudky spojovány s „padajícími hvězdami“, tedy především s pozorováním meteorických rojů. Odtud také vlastně pochází jejich název „star jelly“ nebo „star rot“. Thomas Pennant v 18. století dospěl k závěru (podobně jako později někteří zoologové v Německu) že star jelly musí být „něco, co bylo vyzvraceno ptáky nebo zvířaty“. V roce 1910 pak publikoval T. McKenny Hughes v časopise Science článek, ve kterém sledoval historii hvězdného či astrálního želé a popsal jeho vzorek z jihozápadního Walesu. Bohužel nedokázal provést chemický rozbor získané hmoty a vzorek nakonec předal jednomu z botaniků na Cambridge University. Ten dospěl k závěru, že se jedná o želé bakteriálního původu, s čímž ale Hughes nesouhlasil.

Za hvězdné želé jsou často považovány houby, především černorosol bělavý (Exidia thuretiana). Tato houba se vyskytuje v Anglii i v Čechách. U nás se objevuje v chladnějších a vlhčích měsících, tedy především v říjnu a listopadu. Roste na rozpadajícím se tvrdém dřevě, zejména na buku. Za vlhka je plodnice čistě bílá a postrádá rozlišovací způsobilost, tedy specifický zápach, nebo specifickou chuť. Ovšem podle některých fotografií, zveřejněných na internetu, by se u nás spolu s touto houbou měly vyskytovat i autory snímků neidentifikované černé kuličky.

Jak dokládá tato fotografie, i Jiří Laštůvka má ve svém archivu snímek, na kterém jsou vedle hroudy želatiny, považované původně za houbu, pro laiky záhadné černé kuličky (napravo), zoology označované za vajíčka žáby:

Na webových stránkách Mushroom Observer pak najdeme snímek od Gerharda Kollera, kde jsou houby z Rakouska (dle zoologů fragmenty žabího vejcovodu) identifikovány jako černorosol bezbarvý (Myxarium nucleatum), přičemž jsou na snímku hrudky želé zjevně doprovázeny shluky černých kuliček, tedy podle zoologů opět žabími vajíčky.

V roce 2013 byly podobné nálezy diskutovány na Piltzforum.eu. Je zde také nález ze září 2012, kdy želatinovou hmotu v mechorostu, částečně připomínající ledové útvary (autor však potvrzuje, že nešlo o žádný led), provází opět kupky neidentifikovaných černých kuliček. Stejné želatinové útvary, připomínající led, byly nalezeny např. i v Sutton Parku v Birminghamu (i když na detailních záběrech star jelly nejsou tentokrát vidět černé kuličky jimž autor nevěnoval pozornost), jak dokládá tato fotografie.

Zajímavou želatinovou hroudu nafotila v březnu 2011 paní Oly Herzigkeit v Německu. V poznámce pod fotografií autorka píše, že i když černé kuličky nejdou oproti předchozím dnům již tak snadno rozpoznat, vypadaly dříve jako ostružiny. Ovšem laikům učaroval fakt, že pokud si na svém počítači fotografii patřičně zvětší, můžou se přesvědčit o tom, že rozpadající se černé kuličky, zoology označované za žabí vajíčka, neobsahují žádné zárodky.

Anuražáby
Snad vůbec nejzajímavější záběr podivného útvaru u nás na Jičínsku pořídil Pavel Novotný, a to zcela nedávno, totiž v prosinci 2013. Na snímku, umístěném na BioLib.cz jsou dobře patrné jak kupky černých kuliček, tak bělavá rosolovitá hmota, která by měla představovat tzv. Müllerovy chodby (primitivní vejcovody) žáby, které mají ve stěnách žlázky produkující rosolovitý obal vajíček, jenž ve vodě bobtná. Na bílé hmotě jsou viditelné i zbytky kapilární sítě cév.

Každopádně by bylo třeba v případě dalších nálezů černých kuliček posoudit mitochondriální DNA. Neboť každá z mitochondrií běžně obsahuje řádově jednotky až desítky molekul mtDNA, avšak žabí vajíčko jich obsahuje až několik miliónů. V žabích vajíčkách totiž tvoří mitochondriální DNA paradoxně většinu celkové genetické informace vajíčka.

vajíčkách totiž tvoří mitochondriální DNA paradoxně většinu celkové genetické informace vajíčka.
Anuražáby
Jiří Brestovanský na BioLib.cz v lednu letošního roku zařadil fotografii, na které se zdá být zobrazen bobtnající vejcovod (oviduct) žáby spolu s kupkou černých žabích vajíček, na kterých by dokonce mohly být patrné jejich póly. Neboť jak říkají zoologové, horní animální pól vajíčka je vždy tmavý, dolní vegetativní je světlý.

Tak jako želatinová hmota (různých forem) bývá nacházena bez kuliček, bývají leckdy jednotlivé kuličky podobající se kuličkám černého bezu, nebo jejich slepence podobné ostružinám, nebo i útvarům připomínajícím kukuřičný klas, nalézány po celé Evropě samostatně, bez želatinové hmoty. Podle některých anglických přírodovědných webů se v případě výskytu těchto kuliček ve Velké Británii jedná o Chaetosphaerella phaeostroma. Černé kuličky byly již také několikrát diskutovány mykology na webech v Polsku. Zde se rovněž objevoval názor, že jde o Chaetosphaerella phaeostroma, i když s ním všichni nesouhlasili. Na webech v Polsku jsou totiž černé kuličky zařazovány spíše mezi hlenky, konkrétně jako Metatrichia vesparium:

Rozhodně však v případě diskutovaných nálezů černých kuliček jak z Anglie, tak z Polska, nebo z Čech, nejde o Lecanidion atratum, které má čočkovitý tvar a tedy netvoří dokonalé kuličky. Zajímavý je výskyt Chaetosphaerella phaeostroma, který byl zdokumentován ve Velké Británii. Unikátní snímek najdeme na webu Calderdale Fungi – Halifax Scientific Society – Mycology Section, November 2013.

To, co u problematiky želatinových hrudek dosud nejvíce chybí, jsou časosběrné snímky. I bez nich je však možné si udělat hrubou představu o tom, k čemu s největší pravděpodobností dochází například v Anglii na podmáčených loukách. Zde na snímku bobtnající fragmenty vejcovodu nafocené (s velkým zvětšením) v lese na Hlinecku:

Podobné fotografie byly zveřejněny na serveru Hainaultfores.co.uk. Podle autora dravý pták roztrhal samici žáby, ze které vyhřezlé vejcovody (oviducty) spolu se shlukem vajec zůstaly ležet na pastvinách za jezerem. I když barvy z přepálené fotografie jistě úplně neodpovídají skutečnosti, je zde dobře vidět, jak vejcovody plné slizu bobtnají a jak se spletenec vejcovodu v popředí pomalu a jistě mění ve hrudku slizu, díky velké vlhkosti a bakteriím, které se zřejmě podílejí na těchto procesech.

Stejnou situaci zachytila kvalitnější fotografie pořízená u nás v Čechách, která se objevila v diskusním fóru na houbařských stránkách Domova amatérských mykologů (Damyko.info).

Dokladem tohoto procesu jsou nakonec i fotografie Jiřího Laštůvky z Hlinska. Zatímco na prvním obrázku v tomto článku je vidět bobtnající vejcovod, takto vypadá výsledná forma zmiňovaného procesu, na které jsou ještě stále patrné záhyby původního vejcovodu spolu s dosud viditelným černajícím pozůstatkem kapilární sítě cév.

Celý článek najdeš zde na BioLibu

Posted in Z tisku


Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *