Čirůvka zelánka – Tricholoma equestre

říše Fungi – houby » třída Agaricomycetes – stopkovýtrusé » řád Agaricales – pečárkotvaré » čeleď Tricholomataceae – čirůvkovité

Agaricus auratusPaulet
Agaricus equestre L.
Agaricus flavovirens Pers.
Tricholoma auratum (Paulet) Gillet
Tricholoma flavovirens (Pers.) S. Lundell

= čirůvka zlatá

Někteří autoři uznávají čirůvku zlatou (Tricholoma auratum) jako samostatný druh.

Klobouk 4-10 cm v průměru, v mládí polokulovitý později vyklenutý až plochý, dosti zprohýbaný. Za vlhka je mírně slizký, barvy zelenohnědá, zelenožluté až žluté, drobně vrostle hnědě šupinkatý hlavně na středu. Okraj je v mládí podvinutý, později ostrý a tenký. Pokožku má slupitelnou
Lupeny nízké, husté, zoubkem přirostlé, barvy sírově žluté až citrónové.
Třeň 5 – 10 cm vysoký, 0,8 – 2 cm tlustý válcovitý až mírně kyjovitý, ztuha masitý, vláknitý, u vrcholu bělavý až zažloutlý. Jinak barvy zelenožluté až světle hnědožluté.
Dužnina bílá až bělavě nažloutlá, vůně příjemně moučná, chuť mírná.
Výtrusný prach je bílý, výtrusy elipsoidní, hladké, bezbarvé, velikosti 6-8 x 3,5-5 µm.

Výskyt září až listopad, v původních borech na píscích a borových monokulturách jednotlivě nebo ve skupinách, jehličnaté lesy, hlavně pod borovicemi, méně často pod smrky. Vzácně i v listnatých lesích pod osikami, habry a buky. Na Trutnovsku zatím vím o dvou lokalitách. Mykolog Křížek ji sbírá v Bohuslavicích n/Úpou na místním hřbitově a další pěkné naleziště máme v lokalitě pražského mykologa ing Baiera v Jívce-Kuprovce, dále pak v Polabí, jižní Čechy, ale i severní Čechy na křídových pískovcích. Upřednostňuje písčité půdy.

Jedlá.

čirůvka sírožlutá (Tricholoma sulphureum) – jedovatá
čirůvka zlatá Tricholoma auratum – jedlá
muchomůrka zelená (Amanita phalloides) – smrtelně jedovatá

Chutná, všestranně použitelná, výborná naložená v octě ale i ve všech dalších úpravách jako např. v polévce se strouháním. V roce 1969 dostala 4 hlasy v anketě o nejoblíbenější houbu v soutěži vypsané M. sb. Někteří autoři uznávají čirůvku zlatou (Tricholoma auratum) jako samostatný druh. Pozor, na tuto houbu se nesmí pít alkohol. Byl u ní zjištěna látka coprin, která ve spojení s alkoholem působí jako antabus. V roce 1977 byla u nás zaznamenána otrava pavučincem plyšovým (Cortinarius orellanus), protože byl zaměněn za čirůvku zelánku podle špatně vytištěného obrázku v barevném atlasu hub. V důsledku negativní změny mykoflóry dochází u čirůvky zelánky k ohrožení vymizením. Je to mykorhizní druh.

Zdrojový popis: BioLib.cz

Portál houbař.cz napsal: Ve Francii v okolí města Bordeaux bylo však v posledních asi patnácti letech zaznamenáno 12 případů otrav po požití této houby; navíc tři postižení zemřeli. Podobné příznaky po požití zelánek byly zjištěny také u dvou osob v Polsku (jedna z nich zemřela). Příznaky otravy se vždy objevily dosti pozdě, 24-72 hodin po jídle. Projevovaly se zarudnutím v obličeji, žaludeční nevolností (bez zvracení), pocením, svalovými bolestmi, únavou, svalovou slabostí, která po několika dnech vedla až k ztuhnutí nohou a objevila se tmavá moč. Všichni tři pacienti zemřeli na příznaky těžké rabdomyolýzy za týden po požití hub. Postižení svalstva však mělo šest z postižených. Rabdomyolýza je uvolnění svalového barviva z příčně pruhovaného svalstva nebo srdečního svalu s následným ucpáním vývodů ledvinových kanálků. Na tato zjištění zareagovaly již některé státy a např. Itálie vyřadila zelánku ze seznamu tržních hub a na italských výstavách hub je prezentována jako smrtelně jedovatá.

Stoprocentní odpověď na otázku je-li zelánka skutečně jedovatá zatím nemáme. Všechny otravy se projevily po opakovaném požití hub. Když podávali laboratorním zvířatům extrakt z hub, které vyvolaly otravy ve Francii, projevila se u nich jeho toxicita. Na druhé straně experimenty obdobného typu se zelánkami v Polsku toxicitu nepotvrdily. Navíc u všech látek zjištěných v zelánkách není žádný negativní vliv na lidský organizmus znám.

Jelikož si zatím nejsme jistí, zdali zelánka skutečně jedovatá je, připadají jako příčina otrav ještě další dvě možnosti. První z nich může být interakce nějaké obsahové látky v houbě s určitým lékem, který postižení užívali. Druhou možností je alergická reakce citlivého organizmu u některých osob na netoxickou obsahovou látku v houbě (podobná, jaká je popisována u čechratky podvinuté). Třetí, a nikterak nepodstatnou příčinou, může být záměna zelánky za některý z blízce příbuzných a velice podobných druhů. Nemám tím na mysli běžnou mírně jedovatou čirůvku sírožlutou (T. sulphureum). V úvahu přichází zejména vzácná čirůvka zlatá (T. auratum), která se liší výrazněji slizkým, oranžově hnědým kloboukem, řidšími, pouze nažloutlými lupeny a dužninou bez moučné vůně; roste také zejména pod borovicemi. Někdy je od zelánky jen obtížně odlišitelná. Ale jde nejen o už popsané druhy. Skupina druhů kolem zelánky není doposud po taxonomické stránce zcela vyřešena. Vždyť teprve v loňském roce popsal známý estonský mykolog K. Kalamees tři nové druhy z tohoto okruhu, které se vyskytují pod listnáči.

I když bych nechtěl houbaře tímto článkem vyděsit, je třeba si na zelánku dát pozor, alespoň do stoprocentního vyřešení její jedlosti či jedovatosti.
Vladimír Antonín