Václavka severská – Armillaria borealis

Marxmüller et Korhonen

VII. - X.

Jedlá

říše Fungi – houby » třída Agaricomycetes – stopkovýtrusé » řád Agaricales – pečárkotvaré » čeleď Physalacriaceae

Václavka severská má na rozdíl od václavky smrkové má ve stáří, téměř hladký klobouk a může růst i na listnáčích, jak je zde na fotografiích a videu krásně vidět. Roste mi na jednom podmáčeném místě kde je hrstka starých i živých listnáčů, obklopená krásnou smrkovou monokulturou. Prsten má tenčí, blanitější. V mládí je hodně podobná v. smrkové. Mám vypozorováno, že václavka severská roste dříve, než václavka smrková. Dále mě zaujal jejich růst. Nikdy nerostou společně. Oba dva druhy václavek jsou jedlé, ale pozor jen po tepelné úpravě. Za sirova jsou mírně jedovaté!

Na portále „Houbař“, o václavkách krásně píše Vladimír Antonín.

Dovolil jsem si zde propůjčit jeho postřehy a popisy…

Václavka severská (Armillaria borealis) roste často na stojícím kmeni, někdy i dosti vysoko.

Václavky patří mezi nejpopulárnější druhy hub u nás a většina houbařů si bez nich nedokáže podzimní sezónu ani představit. Obvykle pod jménem václavka obecná také nechybí v žádném atlasu hub. Ve těch starších se dozvíme, že existuje jediný druh, který je velice proměnlivý a má větší počet barevných forem. Jak se však v posledních desetiletích ukázalo, václavek v Evropě (a také u nás) roste celkem sedm druhů a všechny jsou velice proměnlivé. Které druhy tedy u nás nalezneme a jak je poznáme? Předem však musím upozornit, že zejména u starších plodnic je určení i pro odborníka velice obtížné nebo i nemožné; k určení potřebujeme mít k dispozici mladé a dobře vyvinuté plodnice. Jak tedy vypadá pravá václavka obecná, jejíž jméno najdeme ve všech atlasech?

Skutečná václavka obecná (Armillaria mellea) roste dosti hojně, ale jen v teplejších oblastech, ve velkých trsech na pařezech a kmenech listnáčů – dubů, habrů, buků a velice často i ovocných stromů (jabloní, meruněk, ořešáků, apod.); z jehličnanů není známa.

Jako jediná ze všech druhů s prstenem na třeni je svým vzhledem snadno poznatelná. Klobouk měří 3-12 cm, v mládí je celý tmavý, olivově hnědý až černý, pak olivově žlutý, žlutý, žlutohnědý a na okraji někdy až bělavý, bývá zdánlivě hladký (pod lupou však můžeme vidět velmi jemné šupinky). Třeň je velmi dlouhý a štíhlý (5-20 mm dlouhý a 5-15 mm tlustý), válcovitý a na bázi obvykle ztenčený, nahoře bělavý, směrem k bázi červenavě hnědavý, dole často se žlutým nádechem; nese výrazný, blanitý, bělavý a vytrvávající prsten, který je na spodní straně je opatřený žlutými vločkami. Dužnina často nepříjemně páchne (pach je přirovnáván k sýru camembertu).

Nejběžnějším druhem rostoucím především na podzim na smrcích a jiných jehličnanech (jen vzácně na listnáčích) je václavka smrková (Armillaria ostoyae, A. obscura).

Klobouk měří 3-10 cm, bývá vyklenutý, ve stáří až plochý, fialově hnědý až červenohnědý a nesoucí výrazné, vytrvávající, obvykle kuželovité, tmavohnědé až černohnědé šupiny, lupeny jsou zprvu bílé, pak světle masové a ve stáří červenohnědě skvrnité. Třeň je 6-15 cm dlouhý a 5-25 mm tlustý, válcovitý až kyjovitý, na vrcholu bělavý, směrem k bázi červenohnědý až černohnědý a ozdobený velkými zbytky bělavého vela s hnědými vločkami. Výrazný je tlustý vatovitý bílý prsten, který má dvě ostří s tmavohnědými vločkami.

Podobná václavka severská (Armillaria borealis) má světlejší, obvykle tmavě okrový až hnědý klobouk s menšími, bezbarvými nebo žlutohnědými šupinkami, které jsou snadno setřitelné, takže klobouk je ve stáří téměř lysý a nese na třeni žlutavé až okrové zbytky vela. Na rozdíl od předcházejícího druhu má jen jemný, tence blanitý prsten se žlutavými až okrovými vločkami. Zdá se, že není příliš hojná; nalezneme ji jak na dřevě listnáčů, tak i jehličnanů.

Naopak nejběžnějším druhem rostoucím na dřevě listnáčů (jen vzácně jehličnanů) je václavka hlíznatá (Armillaria gallica, A. bulbosa). Na rozdíl od václavky smrkové má světlejší, červenohnědý, masově až růžově hnědý klobouk opatřený víceméně soustřednými, 1-3 mm dlouhými, hnědými až žlutými vláknitými šupinami, třeň je obvykle na bázi výrazně hlízovitý a nese žluté vločkovité zbytky vela; prsten je pouze pavučinovitý (nikdy ne tlustý a vatovitý), hvězdovitě se trhá a nese žlutavé nebo okrové vločky.

Václavce hlíznaté se podobá rovněž hojná václavka cibulkotřenná (Armillaria cepistipes), ale má klobouk s drobnějšími, obvykle dosti tmavými, šedohnědými až tmavohnědými šupinami, které jsou nejhustší na středu, zatímco na okraji rychle mizejí a třeň je bez výrazných velkých útržků vela; prsten je podobný ale obvykle se trhá nepravidelně. Roste na dřevě jak listnáčů, tak i jehličnanů, někdy také na drobných větvičkách.

Kromě výše uvedených pěti druhů s prstenem na třeni, se u nás vyskytují i další dva, které prsten nemají. Prvním z nich je václavka bezprstenná (Armillaria socialis, A. tabescens). Tvoří velké plodnice s vyklenutým až uprostřed vmáčklým kloboukem, který je až 10 cm široký, žlutohnědý až okrově hnědý a zejména na středu opatřený jemnými rezavě hnědými šupinkami. Mohutný 5-17 cm dlouhý a 5-15 mm tlustý třeň je válcovitý, okrově hnědý nebo červenohnědý, na bázi až černohnědý a není opatřen žádným prstenem. Roste dosti vzácně v bohatých trsech na pařezech a živých kmenech a pak i na odumřelých kmenech a pařezech listnáčů, zejména dubů; vyskytuje se v nejteplejších oblastech. Druhým bezprstenným druhem ve velice vzácná václavka bažinná (Armillaria ectypa). Je drobnější, klobouk bývá 2-6 cm široký, světle okrově až tabákově hnědý, na středu tmavší, jemně černohnědě vláknitě šupinatý a třeň 6-8 cm dlouhý a 6-10 mm tlustý, válcovitý a světle žlutohnědý. Roste velice vzácně, obvykle už v červenci a srpnu, na podmáčených a rašelinných loukách. U nás má v současnosti pouze jediné naleziště, a to v jižních Čechách. Pro svoji vzácnost a růst na ohrožených stanovištích je zařazena mezi kriticky ohrožené druhy do Seznamu zvláště chráněných druhů podle zákona o ochraně přírody č. 114/92 Sb. a vyhlášky č. 395/92 Sb.