Křemenáč osikový – Leccinum aurantiacum

(Bull.) Grey, 1821

VI. – XI.

Jedlý

říše Fungi – houby » třída Agaricomycetes – stopkovýtrusé » řád Boletales – hřibotvaré » čeleď Boletaceae – hřibovité

Křemenáč osikový je jeden z mých nejoblíbenějších hřibovitých houbiček. Když je příznivé úrodné počasí, křemenáč osikový roste pod každou osikou, jestliže nemá příznivé podmínky, najde se jen několik plodnic. Roste v osikových remízkách, upřednostňuje listnaté a smíšené lesy, stromořadí u cest, většinou tam, kde je hodně humusu, jako například kopřiva a jiné rostlinky. Nacházím je i ve smrkovém porostu, kde roste pouze jedna osika. Je to mykorrhizní houba s osikou a topolem. Je zaměnitelný s ostatními jemu podobnými druhy. Křemenáče osikového poznáme především podle třeně, který nemá tak výrazně zbarvené šupiny.

Třeň je buď čistě bílý, nebo jsou šupinky zbarveny nepříliš výrazně. Osikáč je jedlý a chutný. U starších křemenáčů si musíme dát pozor na zdřevnatělý třeň a naopak velmi měkký klobouk. Je vhodný do polévek, do houbových směsí nebo základů pod masa nebo jako smažený řízeček. Výborný je také naložený v octovém nálevu či konzervovaný v soli nebo tuku. Je možné ho i usušit. Použít se tedy dá do všech typů houbových pokrmů.

V roce 2009, bylo velké sucho, ale křemenáčům se tu obzvlášť dařilo. Nejvíce bylo k. smrkových, osikových, na třetím místě se umístil k. březový, dále potom krvavý a borový. V jednom polesí mi roste všech pět druhů.

Popis

Klobouk: většinou vesele oranžově červený nebo oranžově hnědý, pokožka klobouku na okraji lehce převislá, matná až jemně plstnatá, 0 6-15 cm.

Rourky: v mládí s našedlým ústím.

Třeň: bělavý, s nejdříve bělavými, později načervenalými šupinami.

Dužnina: na řezu nejdříve lehce červenající, později černající; meziodstíny mohou být fialové. Výskyt: pod osikami; červenec až říjen.

Záměna: velmi podobný je křemenáč březový, který však rná na třeni černé šupinky. Dužnina šedofialoví a ve spodní části třeně se zbarvuje do modrozelená. Také ústí rourek jsou již v mládí zabarvena mírně do šedá. Ve starší literatuře se oba druhy často nerozlišovaly. Dnes se křemenáče dělí na různé druhy, které vytvářejí životní společenství s rozličnými stromy. Pod borovicemi roste křemenáč borový (L. vulpinum), pod duby pak křemenáč dubový (L. quercinum), a pod vrbami nalézáme menší. Všem druhům je vlastní načervenalá barva klobouku a jsou jedlé. Rodové znaky: asi 18 druhů, mykorizní houby s listnatými a jehličnatými stromy, především s břízami; Výtrusný prach je žlutohnědý až olivově hnědý, výtrusy jsou oválně vřetenovité, hladké. Mnohé druhy na řezu červenají, černají nebo modrají. Rozdělují se na dvě hlavní skupiny: kozáky a křemenáče. Křemenáče jsou většinou robustnější a mívají v mnoha případech (ne vždy) načervenalé zbarvení klobouku. Jejich pokožka klobouku na okrajích poněkud přečnívá, což se u kozáků nevyskytuje. Vzhledem k pevnější dužnina jsou křemenáče často kvalitnějšími jedlými houbami. V posledních letech se rozšířila tendence členit především kozák březový (L scabrum), který je velmi mnohotvárný, stále na další druhy. Vedlo to nakonec k tomu, že si při jeho určování nemohli být zcela jisti ani opravdoví znalci, neboť mezi jednotlivými formami existuje řada přechodů. Navíc díky tomuto procesu docházelo u kozáků ke stírání opravdových druhových hranic. Někteří mykologové proto v současnosti považují opět za správnější považovat např. L. holopus (s bílým kloboukem) a L. melaneum (tmavohnědý) za variety druhu L scabrum.

Zdroj: Atlas hub