Houby na Hlinecku

Ucháč čepcovitý – Gyromitra infula

Václav Burle má pěkný článek na svém blogu. Zaujal mne, proto jej tady publikuji dále…
Ucháč čepcovitý – Gyromitra infula
Vůbec jsem nevěděl, že existuje. V atlasech se nevyskytoval, nikdy jsem o něm neslyšel. Na jižním svahu Hřebenů, tam kde vzniká jeden z potoků, mám plácek na hřiby, kozáky a křemenáče. Hřiby jsou tam krasavci, kozáci jako atamani ze Seče, křemenáči jako z pohádky. Les přenádherný. Buky, duby, které pamatují velmi dávné časy, O kousek dál několik desítek bříz a všude kolem stoleté smrky, modříny. A mezi vší tou krásou si pobublává potůček. Vždy jsem si tady vzpomněl na tu: „Teče potůček bublavý, teče kolem skály. Tam se dvě větve sklánějí, dvě větve….“ V blízkém močálovisku olše. A kolem dokola pak velkovýrobna desetiletých jehličnanů, ve které desítky zapomenutých hub všeho druhu. Do tohoto ráje již jezdím téměř sedmdesát let.

Foto: Ivan Godál
Znal jsem tady každý kámen, strom, pařez. U tohoto stromu posedávaly moje holky a v jeho útrobách si dělaly z větviček, mechu, šišek, domeček pro panenky. Stavěly hráze na potůčku a zachraňovaly z vody topící se brouky, mušky, mravence. Po celodenním putování hvozdem jsme právě zde usedali pod starou břízu a těšili se na všechny ty dobroty, co připravila do uzlíku naše máma.

Nechal jsem rodinu odpočívat a sám jsem nedočkavě kolem potoka pod břízkami hledal ty malé, střední kozáky. Najednou koukám a na místě, kam vždy padnul můj pohled, něco divného. Až jsem se lekl, nebo snad radostí pookřál. Konečně houba, kterou nikdo nezná, kterou nikdy nikdo neviděl. Bude se jmenovat určitě po mé maličkosti. Konečně jsem se dočkal. Usedám a koukám a koukám, a na nic jsem nepřišel. Velkou výhodou bylo, že už byla doba digitálních fotoaparátů. A takový foťák umí divy. Nejen, že udělá snímek, ale dokonce i přidá datum. Takže vím nejen kde jsem ho našel, ale dokonce i kdy. To je ta dnešní výhoda techniky. To je na těch houbách to krásné. Chodíte na ně celý život a pouze jednou se vám podaří takové štěstí. Konečně je tu on lesa šampión – ucháč čepcovitý. Každý rok čekám, že na stejném místě, nebo někde v okolí, najdu jeho bratříčka, sestřičku. Ale marně…
Říká se mu také biskupská čepice. Proč, to víme. Je tu velká podobnost, ale co nevíme, kde a kdy tento název vznikl. Poradíte?
Je zprohýbaný a vytváří několik cípů, které mnohdy vybíhají již od třeně. Jeho barva je od červené až po hnědou. Důležitým znakem je dutý třeň. Podle znalců se jedná o velice chutnou houbu, která ale není masitá, takže je hříchem jí utrhnout. Pouze koukáme, fotografujeme a netrháme. Ať potěší ještě další milovníky lesa. Je divné, že tento miláček, krasavec, ještě nepatří mezi chráněné houby. Jeho výskyt zejména v posledních letech je opravdu, ale opravdu vzácný. Roste od konce léta do podzimu.
Problematika kolem ucháčů je vůbec zajímavá. Někdo tvrdí, že je konzumuje bez problémů, odborníci naopak zdůrazňují jejich jedovatost. Předpokládá se, že ucháč čepcovitý může mít různé množství jedovaté látky. Takže je to sázka do loterie. Ale co. My ho stejně nejíme, z lesa neodnášíme, protože ho milujeme. Je vzácný a tedy pro přírodu nepostradatelný!
Otázka: Jak často ucháče čepcovitého ve hvozdech nacházíte? A našli jste ho vůbec již někdy, a jak vám chutnal?
MYKOLOGICKÉ ÚDAJE: Nachází se velice zřídka, i když podle starších atlasů, roste hojněji ve vyšších polohách. /Napište prosím zde do komentářů, pod tímto článkem, v kterém roce jste ho našli a v kolika kusech! Získáme tak konkrétní představu o jeho výskytu. Děkujeme./ Vyskytuje se na podzim ve skupinkách, ale i jednotlivě v lesích jehličnatých. Můžeme ho nalézt i mimo les. Vyrůstá z rozkládajícího se dřeva pod povrchem půdy, ale i z ležících zbytků stromů, kořenů ; a pařezů. Plodnice může být vysoká až 20 centimetrů a klobouk široký až 10 cm. Z jeho jedlostí je to dosti sporné. Podle nejnovějšího výzkumu, který na svém organismu provedl vynikající československý, evoropský, světový mykolog Václav Burle, pravděpodobně plodnice v různém stavu vývoje obsahuje různé množství jedovatých látek – gyromitrin. Je to stejná látka jako u ucháče obecného. Je nebezpečné ho požívat a navíc je ho ve hvozdech převelice málo.
Pro svou vzácnost by měl být chráněn. Proto nejíme, netrháme, ale naopak pouze obdivujeme, bádáme, fotografujeme a o jeho výskytu, kusech, ihned informujeme burle.blog.cz. Nebo burle@seznam.cz.
Foto: Václav Burle
Foto: Václav Burle

Posted in Galerie fotografií


Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *