Dřevomorka a spol.

Pravým postrachem dřevěných staveb jsou houby. Mezi biologickými škůdci dřeva jsou nejnebezpečnější. Vlákna jejich podhoubí destruují dřevo velmi zákeřně, a než je odhalíte, dokážou zamořit velkou část domu.

Zvlášť to platí o dřevomorce domácí (serpula lacrymans). Její podhoubí rozkládá celulózu, prorůstá tak sktrukturou dřeva, ale její zvláštní vlákna se proderou i zdivem a jinými materiály. Na povrchu pak dřevomorka vytváří plodnice (nejčastěji v místech slabého proudění vzduchu), které zrají až k výtrusům. Až 6 000 za minutu jich vyprodukuje 1 cm2 plodnice. Do roka jsou schopny vyklíčit všechny, po šesti letech ještě 90 %. Z toho je jasné, že sanace v případě dřevomorky musí být maximálně důsledná, protože nikdy nemůže být absolutně dokonalá. Je proto nezbytné, aby opět nenastaly podmínky pro její vyklíčení.

Veškeré napadené dřevo i dřevo do jednoho metru od napadených míst se musí vyřezat a odstranit, a to včetně nejbližšího zdiva. Stačí úlomek se živým podhoubím zanesený na obuvi či oděvu do jiného vhodného prostředí, a nákaza pokračuje. Houba dokáže intenzivním rozkladem dřeva dokonce upravovat v uzavřených prostorách vlhkost substrátu i vzduchu.

Zdravé vlhké dřevo napadá houba koniofora sklepní. Její nebezpečnost tkví však zejména v tom, že „předpřipraví“ dřevo pro dřevomorku. Dalším nepřítelem jsou houby trámovky (gleophyllum). Například velmi houževnatá trámovka plotní bývá do objektu zanesena se dřevem a také se vyskytuje v krovních konstrukcích. Trámovky ničí dřevo zevnitř, takže dlouho unikají pozornosti. Z toho důvodu je neohrozí ani povrchové fungicidní nátěry. Projeví se až destrukcí dřeva. Objekt může trámovka napadnout přes vnější dřevěné prvky, pokud dům stojí třeba ve vlhkém údolí či v husté vegetaci. Zvlášť nebezpečná je trámovka trámová, která se spokojí s nízkou vlhkostí a odolává i vyšším teplotám. Může opětovně růst i po několikaletém vyschnutí. Škodlivostí srovnatelná s dřevomorkou je vzácnější pornatka, která napadá dřevo jehličnanů podobně jako outkovky, jež rozkládají dřevo velmi rychle, ale poškodí třeba i betonové prvky. Pro dub je velmi nebezpečný síťkovec dubový, především kvůli rychlosti, s jakou dřevo destruuje. Tolik tedy k nejčastějším dřevokazným houbám, i když jich existuje ještě celá řada. Některé houby způsobují tzv. modrání dřeva, většinou u smrků a borovic těžených v létě. Poměrně snadno je lze zlikvidovat odstraněním vlhkosti či chemicky. Pro pevnost konstrukce nepředstavují nebezpečí, podobně jako jiní škůdci – plísně. Ty však ohrožují především zdraví obyvatel domu, který je jimi napaden.

K chemické ochraně dřeva proti houbám, plísním a hmyzu se používají sloučeniny silně toxické pro škůdce, ale v podstatě neškodné pro člověka a pro teplokrevná zvířata. K dlouhodobé ochraně se používají především chemicky stálejší anorganické sloučeniny.

Současné ochranné prostředky se dobře fixují na dřevo a jsou téměř nevyluhovatelné. Pro ošetření venkovních částí dřevěných konstrukcí jsou tedy zvlášť vhodné. Dřevo zabezpečené napouštědly proti napadení houbami, plísněmi a hmyzem se často ještě chrání krycími nátěry – barvami, lazurami či laky. Mnohé z nich mají v sobě zakomponovány účinné biocidní látky. Přípravky na bázi organických rozpouštědel, které prosáknou do hloubky, jsou vhodné i pro ošetření mírně narušeného dřeva.

Četnými výrobky lze ochránit i zdivo proti prorůstání dřevokazných hub. O konkrétních přípravcích předních výrobců pojednáme v některém z příštích čísel.

Dřevěné konstrukce v exteriéru je třeba chránit nejprve vhodným konstrukčním opatřením. Dřevěné prvky by měly být umístěny tak, aby voda stékala po vláknech dřeva. Rizikovým místem jsou i konstrukční spoje dvou a více dřevěných prvků, proto se utěsňují trvale pružnými tmely.

Životnost neošetřeného dřeva, které je vystaveno slunečnímu záření, srážkám, mrazu a větru, jež narušují povrch dřeva, a tím otevírají cestu škůdcům, se odhaduje ze zkušeností na dva roky až pět let. Chemickou ochranou a krycími nátěry jeho životnost mnohonásobně prodloužíme.

(Podle: J. Baier, Z. Týn. Ochrana dřeva. Grada. Praha 2001.)

Přehled nejčastějších příčin napadení dřevostaveb

Napadnou-li škůdci zánovní dřevostavbu, příčinou bývají především projektové, konstrukční a technologické chyby.

– Žádná nebo špatně realizovaná chemická ochrana dřeva v rizikových částech domu

– Téměř neprodyšné uzavření dřevěných konstrukcí v místech s možností kondenzace vlhkosti

– Těsný dotyk chladných kovových částí (vodovodní potrubí, šrouby) se dřevem může způsobit kondenzaci vody a tím dlouhodobé zvýšení vlhkosti dřeva (Proto pozor, když si do hrubé stavby zajišťujete na vodovod vlastní řemeslníky!)

– Předčasné uzavření dřevěných konstrukcí po mokrých procesech

– Ve vlhkých místnostech dřevěné obložení stěn bez větracích kanálků

– Nevhodné provedení parotěsných zábran znemožňuje vysoušení zdiva

– Použití vyluhovatelných ochranných prostředků v místech, kam může zatéci voda či proniknout sníh, čímž se ochranná látka vyplaví

– Špatně provedená hydroizolace základů a styku stěny se základy

– Použití přípravků s krátkou dobou účinnosti v nevhodnou dobu nebo na konstrukce později už nepřístupné

(Podle: J. Baier, Z. Týn. Ochrana dřeva. Grada. Praha 2001.)

Zde jsou dva odkazy na pořad Receptář prima nápadů,