MYKOTOXINY – Toxiny muchomůrky zelené

Mykotoxiny představují skupinu organických látek, které spojuje prakticky jediná vlastnost: jsou vytvářeny mikroskopickými houbami, laicky plísněmi. Tyto houby se vyznačují tím, že nevytvářejí makroskopicky viditelné plodnice. Jejich vlákna podhoubí (mycelium) prorůstají různé materiály, popř. na nich vytvářejí povlaky. Za určitých okolností mohou být jako „plíseň“ označeny i ty houby, které tvoří makroskopické plodnice, jestliže jsou v v takovém stadiu vývoje, že plodnice nejsou přítomny. Určitý zmatek v názvosloví vytvořili odborníci tím, že při tvorbě českého odborného názvosloví použili termín „plísně pravé“ k označení jedné konkrétní skupiny mikroskopických hub.

Mykotoxiny jsou toxické vůči člověku i užitkovým zvířatům. Některé z nich jsou prokázanými lidskými karcinogeny (tj. mohou u lidí vyvolat rakovinu), u dalších je tato vlastnost předpoládána na základě testů mutagenity i pokusů na zvířatech.

Počet mykotoxinů není přesně znám, neustále jsou objevovány nové látky této skupiny, na druhé straně dochází i k úbytku, a to tím mechanismem, že látky objevené nezávisle různými výzkumnými týmy jsou později ztotožněny.
Lze odhadnout, že celkem je asi 500 látek patřících do této skupiny.

Ze značného počtu mikroskopických hub je známo asi 150 druhů, které jsou schopny produkovat jeden nebo více mykotoxinů. Naneštěstí mezi ně patří řada běžných druhů, vyskytujících se v prostředí i na potravinách. Z tohoto důvodu je přítomnost porostu plísně na potravinách prakticky vždy spojena s rizikem, že mohla do ní naprodukovat nějakou nežádoucí látku.
Odstranění již naprodukovaných mykotoxinů z potraviny je v běžných podmínkách prakticky nemožné. Z některých krmiv lze mykotoxiny odstranit např. vymýváním kapalným čpavkem, avšak za cenu senzorického znehodnocení a snížení nutriční hodnoty. V domácnosti je nejjednodušším bezpečným řešením likvidace všech plesnivých potravin.

Toxiny makromycetů lze rozdělit podle účinku i chemického složení.

Otravy muchomůrkou zelenou (hlízovitou) Amanita phalloides patří mezi nejčastější smrtné otravy u nás. Přestože v posledních cca dvaceti letech bylo při léčbě těchto otrav dosaženo značného pokroku a úmrtnost se dramaticky snížila, pořád ještě zbývají případy oslabených jedinců a případy se špatně stanovenou diagnózou, u nichž je léčba lege artis nasazena příliš pozdě.

Toxiny, amanitiny a phalloidiny, jsou bicyklické okta a dekapeptidy. Vstřebávají se v tenkém střevě a portálním oběhem přecházejí do jater. Část toxinů proniká do nitra hepatocytů (jaterních buněk), kde se navazuje na nitrobuněčné membrány, především endoplasmatické retikulum. Dojde k narušení jejich funkcí a následnému odumření hepatocytu. Nevstřebaně toxiny a snad i toxiny uvolněné z rozpadlých buněk přecházejí do žluče a s ní do dvanáctníku, aby se v dalších partiích tenkého střeva znovu vstřebaly a tím znásobily svůj účinek.

Příznaky otravy se objevují až po narušení většího počtu hepatocytů a selhávání jaterních funkcí. Z toho důvodu se objevují 24 – 48 hodin po požití houby. V první fázi jde o nespecifické narušení funkcí trávicí soustavy s nevolností a zvracením, následují specifické příznaky narušení jaterních funkcí (žloutenka a vzestup hladiny enzymů z nitra hepatocytů v krvi – tzv. jaterní testy). Každá nevolnost následující delší dobu po požití hub má být od počátku řešena jako otrava zelenou muchomůrkou, dokud není prokázán opak. Problémem jsou otravy spojené s opakovaným požitím hub v krátkých časových odstupech a otravy mimo sezónu z hub sušených či jinak konzervovaných.

Toxiny lze poměrně snadno stanovit chromatograficky ve zbytcích jídla nebo odpadu z přípravy hobového pokrmu. Po požití přestávají být toxiny poměrně rychle analyticky snadno dostupné. V moči popř. krvi je lze stanovit RIA nebo HPLC, avšak tyto metody nejsou pro toxiny muchomůrky zelené běžně k dispozici (sety pro RIA, speciálně seřízený přístroj pro HPLC). Běžně se proto provádí sledování spor ve zvratcích a výplaších trávicí trubice, pokud nejsou spory odpovídajícího tvaru a velikosti nalezeny, přechází se na méně náročnou léčbu.

Léčba spočívá především v opakovaných výplaších popř. permanentní laváži trávicí trubice, megadávkách penicilínu (až deset milionů jednotek denně) a podávání léků ochraňujících jaterní parenchym (analogy známého Legalonu v injekční podobě). Zkouší se podávání různých materiálů absorbujících toxiny ve střevě. Při časném záchytu otravy má význam hemoperfuse (odstranění toxinů z krve speciálně upraveným aktivním uhlím). Léčba už středně těžké otravy stojí několik desítek tisíc Kč v přímých nákladech (bez započtení sociálních dávek a poměrných nákladů na vznik invalidity resp. úmrtí u části pacientů).

Stejné toxiny v nižší koncentraci se v dalších druzích hub. Tzv. faloidní otravy se vyskytují i po požití některých drobných lupenatých hub. V malém množství se tyto toxiny objevují i u mnoha dalších druhů hub včetně jedlých. Stopové koncentrace byly nalezeny i v hřibu obecném.