Muchomůrka zelená – Amanita phalloides

říše Fungi – houby » třída Agaricomycetes – stopkovýtrusé » řád Agaricales – pečárkotvaré » čeleď Amanitaceae – muchomůrkovité

Agaricus phalloidesVaill. ex Fr.
Amanita phalloides Secr.
Amanita viridis Pers.
Amanitina phalloides (Vaill. ex Fr.) E.-J. Gilbert
Fungus phalloides Vaill.

= muchomůrka hlízovitá

Plodnice je v mládí uzavřena do celkového obalu, který se růstem protrhává.
Klobouk 6-15 cm v průměru, kuželovitý, později vyklenutý, ve stáří až plochý, lesklý, radiálně vláknitý, bez zbytků vela. Barvy zelené, olivově zelené, hnědě olivové, žlutozelené, někdy bělavé až bílé.
Lupeny volné, bílé až bělavé.
Prsten blanitý, hladký, někdy i rýhovaný, převislý.
Třeň 7-15 někdy i 20 cm vysoký, 1-2 cm tlustý, hladký, válcovitým na bázi zakončený hlízou. Pod prstenem blanitě vločkatý. Barvy na bělavém podkladě zelenavě až hnědozeleně tygrovaný.
Pochva vakovitá, bělavá, volná.
Dužnina bílá, vůně po syrových bramborách nebo medově nasládlá, chuť oříšková.

Výskyt červenec až říjen dosti hojně ve skupinách i jednotlivě v druhotných smíšených lesích na nevápenatých písčitých i hlinitých půdách po teplých deštích, v listnatých lesích hlavně pod duby, habry a buky. Velmi vzácně i pod jehličnany jak je borovice. Hlavně v místech, kde místo dubů byly vysázeny borovice a dubohabrové háje
U nás v Podkrkonoší se hlavně vyskytuje na podzim.

Smrtelně jedovatá.

Holubinka trávozelená (Russula aeruginea) – jedlá,
Čirůvka zelánka (Tricholoma equestre) – jedlá
a různé druhy jedlých pečárek (Agaricus).

Na Moravě připadá 45% lokalit na lesy listnaté, 29% lokalit na lesy smíšené, 26% lokalit na lesy jehličnaté. V poslední době se velmi rychle rozšiřuje a zaplňuje místa po vymírajících druzích.
Plodnice obsahuje amanitiny, které jsou již ve velmi nízkých koncentracích velmi toxické. Způsobuje hepatotoxický syndrom. Toxiny Muchomůrky zelené jsou nejlépe prozkoumané jedy hub. Dále obsahuje falloidiny což jsou typické jaterní jedy, neboť způsobují rozpad buněčných stěn jaterních buněk. Z historie je známo, že císař Claudius byl pravděpodobně otráven pokrmem z této muchomůrky, který připravila jeho žena.
Otrava probíhá ve třech fázích. Nejdříve je však dosti dlouhá doba latence i několik dnů. V 1 fázi dochází k úpornému zvracení a velkým průjmům. Toto trvá 16 – 24 hodin. Pak najednou potíže mizí a asi tak 24 hod. to vypadá, jako by se člověk uzdravil. Ve třetí fázi po té se začne projevovat poškození jater, která může vyústit až v jaterní kóma s následnou smrtí. Pokud se do 2 dnů rozpozná požití muchomůrky zelené, lze to ještě vyléčit, i když většinou u pacienta zůstane chronické poškození jater. Na otravu člověka stačí 2 malé plodničky této muchomůrky. Je zajímavé, že ji často najdeme ožranou od slimáků a zvěře.
Velmi dobře zpracovaná problematika otrav je v publikaci MUDr. Herinka ,,Otravy houbami“. Při této otravě se podával v 70 letech lék ,,antifalloidní strum“, dovážený z Francie.

Zdrojový popis: BioLib.cz

Na Wikipedii píšou: Muchomůrka zelená obsahuje velké množství jedovatých peptidických alkaloidů zejména falotoxinů a amatotoxinů.

Celá plodnice obsahuje smrtící koktejl velkého množství jedů, které se dělí na dvě hlavní skupiny: falotoxiny a amatoxiny. Sto gramů syrové muchomůrky zelené obsahuje v průměru 10 mg faloidinu, 8 mg α-amanitinu a 5 mg β-amanitinu^[4]. Ukazuje se, že z hlediska toxikologického jsou významnější amatoxiny, vzhledem k tomu, že falotoxiny se buď odbourávají v trávicím traktu působením žaludečních šťav, nebo se vůbec nevstřebávají do krve. K smrtelné otravě zdravého dospělého člověka o hmotnosti kolem 60 kg stačí zhruba 50 g houby (váženo v syrovém stavu)^[5], přičemž jedna plodnice váží v průměru mezi 30 až 40 gramy (některá literatura ovšem uvádí i podstatně menší dávky^[6]); vycházíme-li z hodnoty LD₅₀ = 0,1 mg/kg pro člověka u všech typů amanitinů, vychází pro otravu s padesátiprocentní pravděpodobností smrtelnou požití 0,75 g syrové houby na kilogram živé váhy člověka).

Také se udává, že amanitin, čili jeden z jedů muchomůrky zelené, je tak jedovatý, že množství jedu, které bychom nabrali na špičku nože (čili asi 0,5 g), by zabilo 100 000 myší. Ty by vytvořily řadu dlouhou 18 km, kolem níž bychom vykračovali průměrně 4,5 hodiny vojenským krokem.^[7] Tyto informace cituje také Divadlo Járy Cimrmana ve své hře Afrika.^[8]

Po pozření muchomůrky zelené se amatoxiny rychle absorbují z trávícího traktu do krve a odtud pronikají do jater. Počáteční příznaky se však projeví až po poškození většího počtu jaterních buněk (hepatocytů), přibližně 8 až 48 hodin po požití. V této fázi má postižený celkové potíže; pociťuje únavu, žaludeční nevolnost, závratě, bolesti hlavy, pocit chladu až mrazení. Nevolnost se pak stupňuje, nastupují bolesti žaludku, doprovázené silným dávením a vodovitými průjmy, což vede k dehydrataci organizmu až oběhovému selhání. To bývá zejména u dětí bezprostřední příčinou úmrtí. Pokud pacient tuto fázi přežije, dojde (obvykle čtvrtý den otravy) ke zdánlivému zlepšení, protože skončí zvracení i průjmy. V druhé fázi dochází k selhání jater a případně i ledvin. V případě silné otravy přestanou pracovat játra úplně a nastupuje celková apatie, přecházející do bezvědomí. Projevuje se tachykardie, pokles tlaku krve a rozšíření očních zornic. Smrt nastává v těchto případech obvykle 4. až 12. den otravy. Otrava je smrtelná ve 40 – 50 % případů.

Úspěšnost léčby a šance postiženého na přežití je závislá na množství požité muchomůrky a včasnosti lékařského zásahu. Nutný je okamžitý převoz do nemocnice a opakovaný výplach trávicí trubice, aby se maximálně omezilo další vstřebávání. Podávají se obrovské dávky penicilinu G (cca milion jednotek na kg tělesné hmotnosti), který vytěsňuje amanitin z vazby na sérový albumin a léky chránící játra (obvykle silymarin v dávce 20 g na kg tělesné hmotnosti na den, zpravidla ve 4 samostatných infuzích). Při brzkém zachycení otravy lze provést odstranění toxinů z krve. Při včasném zásahu existuje šance na plné vyléčení, dojde-li k plnému rozvinutí těžké otravy, končí pacient ve většině případů minimálně s těžkými doživotními následky.

Zdrojový popis: Wikipedia.cz