Houby na Hlinecku

Ouško kornoutovité – Otidea onotica

Ouško kornoutovité – Otidea onotica

(Pers.) Fuckel.
VIII. – XI.
Jedlé
 
říše Fungihouby » třída Pezizomycetes » řád Pezizaleskustřebkotvaré » čeleď Pyronemataceaeohnivkovité
 
Vědecká synonyma
 
Peziza onoticaPers.
Peziza onotica var. onotica Pers.
Pseudotis abietina (Pers.) Boud.
Scodellina onotica (Pers.) Gray
Další názvy
 
= ouško kornoutkové
Tuto zajímavou houbičku jsem na Hlinecku ještě neviděl. Tyto fotografie mám pořízené z výpravy za barevnými hřiby. Z oušek mi tu roste ouško zaječí a Ouško Tuomikoskiovo – Otidea tuomikoskii.

Popis

Plodnice 3-10 cm vysoká, 1-4 cm v průměru, podobna zaječímu slechu kornoutovitá s podvinutým okrajem, rozčísnutá až dolů. Ve stáří jsou některé plodnice výrazně skvrnité.
Rouško je hladké, barvy světle žlutookrové až žlutooranžové mívající v mládí růžový nádech.
Vnější strana je mírně vrásčitá, jakoby jemně pomoučená, barvy bělavé až žlutookrové.
Třeň kratičký, barvy bělavé, někdy mírně žebernatý a na bázi plstnatý.
Dužnina voskovitá, křehká, tenká a dosti tuhá, barvy bílé, vůně příjemná, chuť sladkomandlová.
Výtrusný prach bílý, výtrusy elipsoidní, hladké, bezbarvé s 2 kapkami velikosti 11-15 x 5-8 µm. Vřecka jsou válcovitá s neamyloidní stěnou osmivýtrusá.

Ekologie

Výskyt srpen až listopad, v trsech, dubo-habrové lesy, na nevápenatých půdách a dalších listnatých i jehličnatých lesích na zbytcích rostlin na zemi. Upřednostňuje humózní a kyselejší půdy a ze dřevin duby.
Jedlé.

Možné záměny

Ouško zaječí (Otidea leporina) má rezavě skořicové rouško, roste v jehličnatých lesích a je rovněž jedlé.
Ouško kožobarvé (Otidea alutacea) má na vnitřní, plodné straně hnědé odstíny a je též jedlé.
Ouško hlemýžďovité (Otidea cochleata) je spíše žlutohnědé až tmavohnědé a více kornoutovité, také jedlé.
Ouško citrónové (Flavoscypha cantharella) je nápadně citrónově žluté, daleko menší a roste v listnatých lesích pod buky na mechaté půdě a je také jedlé.
Chřapáč lesní (Helvella silvicola) má tmavší plodnice a roste v horských smrčinách na vápenitém podkladě, tento je nejedlý.

Zajímavosti

Bezpečné zjištění houby je možné jen za použití mikroskopu. Někteří autoři uvádějí toto ouško jako nejedlé a nebo se k jídlu nedoporučují. Z čeledi patří mezi největší druhy.

Literatura

Velký atlas húb. Autor Pavol Škubla 2007 str. 150.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 227.
Velký fotoatlas hub z jižních Čech. Autor Tomáš Papoušek 2004 str. 56,57.
Houby – česká encyklopedie vydal Výběrl Reader´s Digest 2003 str. 109.
NORDIC MACROMYCETES VOL1 Ascomycety. Autor Lise Hansen † & Henning Knudsen 2000 str. 108.
Houby. Autor Ladislav Hagara, Vladimír Antonín, Jiří Baier 1999 str. 40.
Encyklopedie hub. Autor Gerrit J. Keizer 1998 str. 45.
Kniha o houbách. Autor THOMAS LEss0E a ANNA DEL CONTE 1997 str. 31.
Houby. Autor Mirko Svrček 1996 str. 52.
Houby. Autor Helmut a Renata Grünertovi 1995 str. 274.
Kapesní atlas HOUBY autor Edmund Garnweidner 1994 str. 222.
Huby. Autor M. Svrček / B. Vančura 1987 str. 50.
Mykologický sborník č. 3-5 str. 58,rok 1970.
Houby Československa v jejich životním prostředí. Autor Albert Pilát 1969 str. 69.
Zdrojový popis: BioLib.cz

Posted in A - Z / Kudlův atlas hub


Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *