Přední český mykolog Libor Tmej: Lituji, houby nejím

Houbaři jsou pro mě tak trochu zvláštní komunita. Máte vy, houbaři, nějaké společné znaky?
Určitě. Je to náš zájem o houby a přírodu. Dalším spojovacím článkem je určitě fotografování a fotodokumentace hub. V České republice jsou mykologové jedna velká rodina, známe se mezi sebou.

Pro vás je houbaření nejen koníčkem, ale k houbám přistupujete i jako vědec. Publikujete a dokonce objevujete nové druhy hub. Je to podobné, jako když astronom objeví novou hvězdu?
Objevování nových druhů je pro nás to nejkrásnější. A je jedno, jestli nový objev dokážete přesně definovat již venku při sběru a nebo až doma nebo v laboratoři při podrobném zkoumání.

Jaké druhy hub se dají nakládat?
Myslím, že prakticky všechny jedlé houby. Klasické nakládané houby jsou ryzce, pak je to václavka, ale nakládají se i holubinky, čirůvky.Vynikající je v nálevu třeba kotrč.

Které úpravě hub dáváte přednost vy osobně? Nebo je to jako u rybářů, o kterých se tvrdí, že většinou ryby nejedí?
Skoro jste mě odhalila. Já domů skoro žádné houby nenosím. Na jejich zpracování nemám čas. Také většina mých kolegů, kteří se houbami zabývají na vysoké úrovni, houby k jídlu nesbírají, protože v terénu dělají soupisy, fotografují, zabývají se zkrátka samotnými houbami.

Vím o vás, že rád chodíte do lesa, když je nevlídné počasí. To přece musí ovlivnit i fotografování hub.
Určitě ovlivní, ale pozitivně. Pokud by někdo chtěl začít fotografovat houby, tak se mu rozhodně nikdy nepovedou snímky za slunečného počasí. Ideální je, když trošku mží nebo je mlha, protože barvy jsou přirozené.

Jaké bylo z vašeho hlediska loňské léto?
Letní sezona nebyla ideální v růstu jedlých hub a množství, ale zase přinesla řadu hub, které jsme dosud nikdy neobjevili. Kolega Radek Švec nalezl v okolí Libchav nesmírně vzácnou houbu, která se jmenuje šamonie modrající. Nejbližší lokalita, kde se tato houba objevila, je Obří důl v Krkonoších. Roste na specifických podmáčených půdách. Okamžitě jsme se vydali do dané lokality, abychom viděli biotop, 
ve kterém vyrostla.

Co houbař – vědec s takovým vzácným nálezem udělá?
Houba nejprve kolovala, aby si ji mohl ohmatat a prohlédnout každý, kdo má zájem. Pak jsme ji rozřízli a fotografovali. Každý mykolog si odvezl hoblinku z této houby na mikroskopování. No a pak se usušila a část této houbičky je v Muzeu východních Čech v Hradci Králové a druhá část je v Národním muzeu v Praze.

Jak se vloni v přírodě dařilo oblíbené hlívě?
Hlíva rostla poměrně dobře. S ní je to ale obecně slabší, protože pomalu mizí z přírody s tím, jak mizí dřevo – staré lesní porosty nebo ovocné sady. Je to houba, která si vybírá dřevo, především buky, lípy, duby a ořešáky. Toto dřevo bohužel ale mizí jako palivové.

Když si tedy koupím hlívu v obchodě, tak není přírodní?
Ta se pěstuje buď na špalcích nebo na organických substrátech, jako je sláma 
a podobně.

Je skutečně hlíva tak zdravá, jak se o ní říká?
Říká se to, píše se to, existují tisíce stránek popsaných o účincích hlívy ústřičné. Studie vychází velmi pozitivně. Každému, kdo má možnost hlívu pěstovat, bych to určitě doporučil.

Zdroj článku: orlický.deník.cz