NA KOLE S CRAZYBIKERKOU

Hlinecko/NA KOLE S CRAZYBIKERKOU/ – Snažím se utéct do zdejších hlubokých, čistých, hřibonosných lesů s rozsáhlou sítí cyklotras, po kterých můžete jezdit celé hodiny v tichu a ve stínu s občasnými výhledy na louky, bažiny i na chaloupky samot. Není lepšího balzámu na duši.

Hlinecko má své kouzlo a stojí za to ho navštívit. Najdete tu krásnou přírodu pastvin, luk, hlubokých, čistých lesů i unikátní architekturu

Vláčkem Regionova s plošinou pro kola vyrážím směr Hlinsko. Do kouta Chrudimska, kde končí Železné hory a začínají se zvedat rozlehlé, tiché a krásné Žďárské vrchy. Do kdysi chudého kraje obývaného převážně hrnčíři, tkalci a drobnými zemědělci. Do kraje, který si ochraňuje odkazy našich předků, lidovou architekturu a své zvyky. Však také masopustní průvod je od roku 2010 zapsán do seznamu kulturního dědictví UNESCO.

Být v Hlinsku a nenavštívit Betlém, to je jako navštívit Florencii a nevidět Davida. Betlém, to je oáza klidu v městě plném chaosu. Zde se natáčel například film Golet v údolí. Protože je jedenáct hodin, zastavuji ve zdejší restauraci U Huberta na oběd a pak vyrážím do hor. Pryč z rozpáleného asfaltu a od hluku aut. První zkouškou je táhlý kopec do Jeníkova. Slunce přiložilo polínko do kotle a pěkně to griluje. Po výjezdu nepříjemného kopce se vyvážím na náhorní planinu. Z Jeníkovských luk s vzácnou faunou a florou fouká chladivý vánek, který sílí ve sjezdu do Kameniček, vesničky která spolu se svými přírodními sceneriemi byla a je inspirací malířů v čele s nejznámějším Antonínem Slavíčkem. K. V. Rais sem umístil děj svého románu Západ. Zde můžete vidět překrásná roubená stavení, dojít se občerstvit do několika hospůdek a podívat se na nedaleký Vojtěchův a Volákův kopec.

Rychle jedu do lesů. Horko je už nesnesitelné. Pokračuji po žluté kolem Vojtěchova kopce vlevo a vpravo kolem domku, kde žil a tvořil Antonín Slavíček, a dále na Svratku. Na první křižovatce odbočuji doprava a asi po kilometru přijíždím k rybníku Krejcar, který mne překvapuje svou rozlehlostí i krásou. Pokračuji stále rovně po bezvadné asfaltové lesní silnici s perfektním značením, v chladivém stínu lesa až na Vortovský vrch a zde odbočuji doprava na vesničku Vortová. Kolem Vily Doubravy, schované vlevo v lese, vjíždím do Vortové, vesničky se zajímavou historií a s malebnými roubenými chaloupkami. Nejstarší prameny uvádějí, že když husité v roce 1421 vypálili klášter v Podlažicích, jeden z mnichů uprchl do lesů a hor na okraji panství, a tam založil osadu zvanou Ortova (od slova Ortos, to je mnich, který se postil v horách). Kdo ví, jak to bylo. V obci pořádají masopustní průvod, kterému zde říkají Vostatky. Historie se zde prolíná se současností v jeden malebný celek obklopený hlubokými a čistými lesy se třemi rybníky v okolí, Zlámancem, Utopencem a Návesníkem. Kolem posledního z nich, po levé ruce, pokračuji po polní cestě směrem na Zalíbené. Sešup lesem dolů a přijíždím na zelenou značku, která mne směrem vlevo odvádí z cesty na Zalíbené, ale dovádí k místu, kde Lesy České republiky revitalizací zachránily vzácné mokřady Velký Černý. Po zelené dojíždím až na hráz rybníka Malý Černý. Jedu tiše tak, že ani nevzbudím na hladině dvě spící labutě… celý článek

Zdroj: Chrudimský deník