Bytosti zvané houby

Martin reaguje: Hele Forreste, trochu jsem přemýšlel o té tvé myšlence (z „Bytosti zvané houby“) a nějak se nemůžu ztotožnit s tvým názorem na transport houbových spór na tělíčcích hmyzu. Ono totiž jde primárně o larvy bedlobytek, no, a ty, jako správné muší larvy, nelezou moc daleko od hostitelského substrátu. Prostě houbu opustí, zahrábnou se mělce do hrabanky, zde se komplet !svléknou! (a to i výstelku vnitřní trávicí soustavy) a změní se ve sterilním prostředí pupy na úplně něco jiného, než doposud byly. Pak se !svléknou ještě jednou! a takto, prakticky již podruhé sterilizované uletí pryč, zpravidla na plodnici s nevyzrálým hymenoforem, který ještě výtrusy netrousí…. Proto si myslím, že žádné spóry na těle přenášet nemohou. Stejné je to u všech rychlovývojových larev. Navíc houbě trvá i řadu let, než vytvoří plodnici, takže by to ani pro zachování rodu bedlobytek moc efektivní strategie nebyla, protože v té době už původní genetická linie dávno zanikla.
…uf!…

Forrest Run : Máme tu několik případů, kdy si brouci nosej svoji houbu s sebou, aby jejich larvičkám změkčila a učinila stravitelnější dřevo, pak ty jihoamerický mravenci-zahradníci a tuším, že to takhle nějak funguje i s jilmovou grafiózou ….v bedlobytčím případě by ten mechanizmus nebyl tak přímočarej a jak jsem sám uvedl, je to jen moje spekulace…..od Karlíka Garlíka vím, že bedlobytčí vajíčka i larvičky jsou sterilní(když je jako „černý pasažéry“ objevil ve smržích na spoootiskování, sterilní pinzetou si je vylosoval a vyráchal je v agaru a pak to zkoušel kultivovat v petriho miskách a žádná bakteriální ani plísňová kontaminace se neprojevila) a pak to jejich selektivní vykousávání plodnice, kde ne snažej co nejvíc vyhnout výtrusorodnýmu roušku, je vidět jejich evidentní snaha houbu co nejmíň poškodit a „geneticky handycapovat“(tohleto by se dalo nicméně vysvětlil i mnohem prozaičtějším způsobem….takhle by si houbu mohli šetřit, aby jim vydržela alespoň do konce larválního vývoje) pochopitelně né že by uvažovaly, bude to daný v genech, evolučně, pouze potomci těch bedlobytek, co už to takhle dělaly, budou kompetičně zdatnější a úspěšnější..:-)…dokázal bych si představit, že si čerstvě narozený samičky i samečci budou intuitivně sedat na (už sporující) hymenium(ja dlouho trvá jejichch vývoj/kuklení?) buď hub, ze kterejch se vylíhly nebo jejích mladších bratříčků a sestřiček….a odnesou si tak z houby „Sporovýbavičku“, stačilo by na brvách těla, hlavohrudi nebo haxniček….na to by ani nepotřebovaly žádnej specializovanej orgán…. nebo by pár spor už jako imaga pozřely, takhle se zvyšuje klíčivost semen po průchodu ptačím zažívacim traktem…;-)……..no a pak v průběhu páření(kde se pářej se ví?) dojde k opadání spor, notabene jestli se pářej na plodnicích nebo těsně okolo nich, tak už by jen přisazovaly spory do už prověřeně fungující niky a tím by přispívali ke genetický rozmanitosti a tím i k efektivnější fruktifikaci mycelia…..nevím, nakolik je takhle moje teorie přitažená za vlasy nebo nakolik je životaschopná…..v každým případě by to byl zajímavej námět třeba na SOČ nebo diplomovou práci…..tohle by se dalo spáchat i v laborce se žampiónama jebo jinejma saprotrofníma houbelec, co chutnaj těmhle mezi houbařema nevoblínemejma tvorečkama!:o)

Dál by někdo mohl pořešit jejich vybíravost, resp.jejich „houbověrnost“…..takovej ekvivalent květověrnosti u včelek při sběru nektaru/pylu, kterou třeba zase neprovozujou čmeláci, co sosaj stylem „padni, na kterou padni“ a tím jsou mnohem míň efektivní opylovači!;-)

A vůbec, kdo z nás je tu odborník na etologii a ekologii s holistickým pohledem, hééé?;-) No přeci slovutnej Dis.Márty Chochel!:o) Forrest je a zatím ještě dlóuho bude skorojenhříbkař a doteď je v mykologii jak Alenka v Říši Divů a sem tam má trošku „ujetej“ nápad!;-)

Martin Chochel: Jo, jo, vždyť jsem psal, že jsem „trochu přemýšlel“, ne? Ty případy hmyzích pěstitelů znám a taky se sakra starají o to, aby jejich houbová kultura byla čistá, takže ti mravenci jsou na tom tak bledě, že se z toho starání se o houbu stali totálními závisláky a jakákoliv kontaminace by znamenala zánik kolonie, jelikož ten „penicilín“, co žerou je jediným zdrojem jejich potravy. Hezkým případem jsou i octomilky s kvasinkovými kulturami na nožičkách, které si na něco zralého sednou a pak si chvilku počkají, případně zasouloží, než jim ty mrňavé potvůrky trošku naštěpí cukry v ovoci. Mimochodem, viděl jsem octomilky sedat i na hlívu plicní, štítovky a holubinku bukovku, že by produkce houbových cukrů? A ta grafika…… Nutno podotknout, že u uvedených příkladů jde o nižší houby a zpravidla jde o vegetativní šíření. Životní cykly vyšších hub jsou dosti složité a spíše mi připadá, že houby se svým parazitům brání, než aby je využívaly. Ta obrana spočívá v tvorbě atraktivního „masa“ mimo reprodukční orgány a znemožnění přístupu k nim tvorbou různých útvarů – např. už jste viděli červavé lupeny nebo bodlinky lošáků? Tam se prostě larva nedostane a spóra tak, i díky spoustě masa k sežrání zdárně dozraje. Také u chorošožijných potemníků bych viděl migraci imag pouze po cestě houba – houba, sednout na dřevo a lítat po lese je, vzhledem k volbě potravy, energeticky dosti náročné.
Mám taky za to, a tys to naťukl v rádiu, že houby ustrnuly hlavně díky skutečnosti, že ideální transportní prostředek už našly a nemají co řešit – jsou prostě díky nicotnosti spór všude, v každé kapce deště, v celém sloupci atmosféry včetně stratosféry, v ledovcích a díky rozptylu i v každém vyplivnutém chrchlanci… i proto jsou zpravidla rozšířeny ani ne tak podle zemí, ale podle biotopů a klimatických pásů libokde na Zemi.
Jo, a bedlobytka se vyvíjí asi týden, z kukly se pak líhne po iniciaci vlhkostí a teplotou.

P.S. – výše uvedené bláboly jsou mé domněnky, neberte je jako načtená fakta

Kája – Kraken se do diskuse přidal větou:  Hlavně, že máš dost fantazie, to se cení! :o)
Bytosti zvané houby jsem si se zájmem poslechl a líbilo se mi to. Prima, že je to pojaté zeširoka, už se těším na pokračování.

Pořad slyšel pan Ladislav Solomčík, houbař a znalec hub, který pracuje na recepci Českého rozhlasu v Praze. Pozval mě, abych s jeho přáteli, houbaři a mykology Petrem Knápkem alias Forrestem, Ctiborem Vlčkem a Zdeňkem Šafářem jel na houby. Takto nenápadně vznikl Radiodokument Bytosti zvané houby, který Vltava zařadila do svého programu 1. a 8. prosince vždy od 21.45.
Své vyprávění o houbách bych rád uvedl dvěma citáty, které jsou jakýmsi skrytým mottem pořadu: „Plodnice houby vyrůstá skokem, a stejný skok představuje také, když z podvědomí vytane myšlenka.“ (Andrej Stankovič) „A vizte houby v lese! Tu nejen formy, ale i barvy vykouzlují v kráse závodící jedince. A to všechno splétají pouhé nitky houbové, dlouhé, tenké, pouze sem tam přehrádkou článkované. Zde tady vlákna myslí, budují, malují. Jsem přesvědčen, že jest to tatáž energie v těchto nízkých bytostech, která v plazmě mozku Rafaela, Rembrandta, Mozarta, Beethovena byla činnou, když svá díla tvořili.“ (Josef Velenovský)

Poprvé jsme vyrazili letos v dubnu na kačenky české. Pak jsme uspořádali další houbové výpravy. Vždycky jsem se pokoušel natáčet. Ještě před našimi výpravami jsem si přečetl autobiologické zamyšlení filozofa Zdeňka Neubauera nazvené O houbách, našel jsem houbové nové inspirace v poezii, ve výtvarném umění a ve filmu. A tak postupně vznikal dvoudílný Radiodokument, jemuž jsem dal název Bytosti zvané houby (Zdeněk Neubauer se ve zmíněném eseji hlásí k odkazu biologa Josefa Velenovského: „…jistě na základě svého morfologického instinktu došel jako první k přesvědčení, že houby nejsou vůbec rostlinami, nýbrž představují samostatnou třetí říši organismů – regnum mycetale – bližší živočichům nežli rostlinám.“)
Natáčel jsem s filmovými dokumentaristy, s Vítem Janečkem, autorem filmového eseje Houba, a s Bernardem Šafaříkem, který pro Českou televizi chystá dokument o houbaření jako typickém českém fenoménu. V které jiné zemi než u nás najdeme na náměstí nebo i na méně významných místech sochu Houbaře? Pyšní se jí město Svratka a jejím autorem je Antonín Odehnal.
Televize už vysílala Šafaříkovy dokumenty o jiných českých fenoménech, o chalupaření a tanečních. Bernard Šafařík žil desítky let ve Švýcarsku, a tudíž disponuje tím správným odstupem od českých dějů. „Také Švýcaři rádi sbírají houby, i když ne tak vášnivě a v takovém množství jako Češi,“ řekla mi spisovatelka Erika Pedretti, německy píšící autorka, která pochází ze Šternberku u Olomouce a nyní žije ve frankofonní části Švýcarska na břehu Bielského jezera. „Mám obytný přívěs, ve kterém píšu, a už na cestě k němu nacházím hodně hub. S Libuší Moníkovou jsme našly spousty krásných hub. Češi jsou dobří houbaři, skoro jako Italové,“ dodala.

Jak praví jedno západočeské rčení, nejlepším houbařem je ten, kdo dobře a hodně lže. Že by i proto houby inspirovaly básníky Vladimira Nabokova, Jaroslava Seiferta, Ladislava Stehlíka, Jakuba Demla, Konstantina Biebla nebo Jaroslava Seiferta?
„Nejskromnější houbička oplývá životem blízkým našemu. Je vydařenou básní svého druhu. Naznačuje cosi vyššího, co se skrývá v každé částečce materie, ideu či ducha, který těmi částečkami hýbá a skládá je dohromady,“ napsal do svého deníku americký filozof a esejista David Henry Thoreau.
Sám pro sebe jsem „objevil“ krásné houbové obrazy Ivana Blatného: „Z okapu jitřních střech, kde jako v bystřině / se valí haluze a mladá zelenina. / Křemenáč růžový a ryzec barvy vína, / broušená ranní chuť, jiskří a chladí mě.“
Houbaří i básník Ivan Wernisch. S prozaikem a básníkem Arnoldem Nowickým chystá houbařskou kuchařku. „Houby rostou všude. Rostou někomu i na nohách, za ušima. Houby jsou úplně všude. Koncertní mistr si neuvědomuje, že mu ňáká houba roste v houslích,“ řekl Ivan Wernisch v rozhovoru pro Revolver Revue.

„Nesmí se s houbama zacházet nohama. Houby jsou pro horní končetiny,“ prohlásil v jednom rozhovoru Andrej Stankovič, velký houbař, básník, filmový kritik a autor výroku „Život je pro mě imaginovat houbu.“ Stankovič si celá desetiletí vedl houbařský deník. Účastnil se mykologického výzkumu v prostoru keltského oppida na Závisti. Ale co se týče hub a lidských končetin, se mýlil. „V mechu jsou tu a tam hrbolky a někteří lidé nad nimi mívají zvláštní pocit, schopnost nohou poznati, kde jsou houby – tak jako jiní poznají, že jdou nad bývalým hřbitovem nebo starodávnou chodbou. A ta radost, když se odhrne mech! Tam se naparuje hřib, který ještě neviděl slunce, bílý jak panenská nevinnost.“ Autorem předešlého odstavce je Michal Mareš, anarchista, spisovatel a spoluzakladatel Haškovy strany Mírného pokroku v mezích zákona. Dávám mu za pravdu. Ostatně i můj otec v houbařském zápalu propátrával lesní mechy bosou nohou. Já jsem ten houbový cit v nohách bohužel nezdědil.

„Motiv houby prochází dějinami umění a kultury již od pravěku. Patří k téměř nepovšimnutým ikonografickým tématům,“ tak začíná Petr Šimon svou studii Metamorfózy houby v umění, kýči a designu. V roce 2008, pět let poté, co vyšel jeho houbový článek v Art & Antiques, připravila kurátorka Magdalena Wells pro Galerii Klenová Klatovy výstavu Mezi zvířetem a květinou, motiv houby v současném umění. V katalogu výstavy se kurátorka zabývá úlohou houby v dějinách výtvarného umění. Právě na toto téma Magdalena Wells v Radiodokumentu hovoří. Mluvili jsme mimo jiné i o houbách v dílech Josefa Lady, Jaroslava Panušky nebo Josefa Váchala. Dostali jsme i k současnému umění, pro které se svět hub stal vděčným tématem, a k malíři Karlu Jeriemu. V jeho pojetí hub a houbaření můžeme jako předobraz objevit mýty, ve kterých houby vystupují jako symbol jinakosti, exotičnosti. Stará náboženství „vzývala“ houby v souvislosti s bohy. Houby se vyskytují ve fantaskní a scifistické literatuře. V Jerieho komiksech se houby stávají dokonce mimozemšťany. Už v malířově diplomové práci se objevují první muchomůrky. K tématu hub a lesa se Jerie stále vrací. Vytváří sérii portrétů houbařů a fantastických lesních výjevů a v cyklu Houbaři proměňuje poklidné hledání hub v krvavý lov, v „houbařskou“ štvanici tajemných lesních bytostí se subtilními mužskými a ženskými těly s hlavami muchomůrek červených (Amanita muscaria).  „Muchomůrkovité“ hlavy maluje ovšem ve tvaru smržů obecných.

Na závěr svého houbového přemítání, ke kterému mě inspirovaly přípravy pořadu Bytosti zvané houby, jsem si nechal citát ze zmíněného eseje Zdeňka Neubauera. Následující pasáž považuji za jeden z nejkrásnějších textů, jaký jsem kdy o houbách četl. „Výsostným vtělením vlastního jevu, jehož nezávislost na funkci nelze rozumně brát v pochybnost, je skupina hub s nelibým, leč přiléhavým názvem hnojníky. Z jejich plodnic výtrusy vůbec nevypadávají: po dozrání se celý klobouček změní v inkoustovou kaši, která stéká po třeni zpět na zem. Ztráta funkce nevede – jak bychom na základě platných biologických představ mohli očekávat – k zakrnění plodnic. Vysvobození z funkčních omezení dává příležitost k vrcholným estetickým výkonům. Plodnice hnojníků představují jedny z nejdokonalejších útvarů v celé říši hub. Některé druhy hnojníků vytvářejí ze svých plodnic pravé skvosty. To platí zejména pro velmi drobné druhy, s kloboukem zvícím v průměru někdy jen dva až pět milimetrů. A tato křehká krása umně zřaseného, průsvitného, často třpytivými drahokamy posetého závoje, chvějivě se vznášejícího na nitkovitém, skoro neviditelném třeni sotva dva nebo tři centimetry nad povrchem jejich nevábného substrátu, nad kobylinci a kravinci, trvá sotva několik hodin. Její filigránská, jinovatkovitá jemnost povstává a udrží se pouze za ranní rosy. Jakmile slunce povystoupí, změní se v kapičku výtrusové suspenze, aby stekla dříve, než vyschne. Tento mikrozázrak lze proto pod lupou pozorovat jen v domácích kulturách pod skleněnými zvony: v zimě, mimo sezonu, jsem navlhčoval části onoho materiálu nasbíraného na lukách během léta. Pod jejich klenbou se mi zjevovaly světy plné krásy a zvláštního řádu, dle něhož různé druhy hnojníků, ale i jiných hub čekaly na svůj čas, kdy nastoupily na scény zjevnosti, zprvu nesměle, brzo dospěly k svému tvarovému vrcholu, následovány opozdilci, na nichž se už projevovaly známky sestupu a únavy, aby s posledními, zakrnělými jedinci ponechaly místo dalším tvůrčím vzmachům jiných druhů v podivné choreografii časů… Království skřítků, kam smějí jen ti, kdo jsou ochotni trávit celé hodiny den co den se zatajeným dechem pozorováním… kobližků!“

Jiří Kamen, vedoucí Redakce dokumentů a speciálních projektů ČRo 3 – Vltava

Foto archiv Karla Jerieho

Zde je odkaz na mluvené slovo. Více než 53 minut poslechu. Uslyšíte zde Květnatce, Forresta a jiné, kteří se podíleli na hezké audiostopě. Jak píše Kraken: Bytosti zvané houby jsem si se zájmem poslechl a líbilo se mi to.

Chlapáci těšíme se na pokračování …