Účinky muchomůrky červené – Amanita muscaria
Účinky muchomůrky červené – Amanita muscaria
Sóma, tedy božské narkotikum starověké Indie, zaujímala důležitou úlohu v magicko-náboženských obřadech Árijců, kteří před 3500 lety osídlili Indoganžskou nížinu. Tito staří dobyvatelé vyznávali kult Sómy spojený s uctíváním posvátného narkotika, jehož extrakt pili jen při nejvýznamnějších obřadech. Lidé většinou považovali halucinogenní rostliny za pouhé prostředníky mezi člověkem a bohy, avšak Sóma byla pro své věřící ztělesněním samotného boha. Nejvyšší božstvo védského pantheonu, Indra, získal sílu k hrdinským činům teprve požitím této tajemné drogy. Proto není divu, že sóma je zbožněna, a to dokonce tak vysoko, že zaujímá třetí místo za samým Indrou a Agnim (ten je božským zpodobněním ohně). Staroindická Rgvéda (jedna ze čtyř véd, tvořících nejstarší indickou náboženskou literaturu), zabývající se „znalostí chvalozpěvů“ zpívaných při obětních rituálech obsahuje přes tisíc posvátných hymnů. Z nich 120 je zasvěceno výhradně Sómě, a mnoho dalších se o této rostlinné svátosti alespoň zmiňuje. Člověk získal sómu pomocí orla, jak o tom píše čtvrtá kniha Rgvédu:
„Ó Marutové, před ptáky má tento pták stát,
před orly orel rychloletý,
protože on, Suparna, ze své vlastní vůle
přinesl člověku převzácný obětní pokrm …“
před orly orel rychloletý,
protože on, Suparna, ze své vlastní vůle
přinesl člověku převzácný obětní pokrm …“
„S sebou přinášel orel Sómu,
současně tisíce darů s ní,
pak opustil, štědrý, nepřátelské síly,
opustil, moudrý, pošetilce v opojení Sómy.“
současně tisíce darů s ní,
pak opustil, štědrý, nepřátelské síly,
opustil, moudrý, pošetilce v opojení Sómy.“
Hlavními oběťmi védského náboženství bylo hovězí maso a sóma, přičemž tato oběť mohla být konána jen třikrát za život. Prvním krokem k oběti byl nákup Sómy od obchodníka. Sóma nebyla nijak laciná, stála nejméně jednu krávu, protože se podle dostupných informací vyskytovala až v horách, daleko od indických rovin, zřejmě na území dnešního Afganistanu. Víme, že šlo o rostlinu, která neměla listy, kořeny, květy ani plody. Popisy uvádějí jen stonek a hlavu. Verše se zmiňují o červené barvě Sómy a srovnávají ji s ohněm či sluncem. Příprava oběti trvala v nejjednodušším případě tři až čtyři dny, samotná oběť den. Častější byly obřady dvanáctidenní, ale známe i zprávy o obřadech trvajících několik měsíců.
Postup přípravy začínal očištěním drogy vodou, rozdrcením mezi kameny a zalitím drti vodou. Tento postup se několikrát opakoval. Potom byla kapalina odlita, zbytek vymačkán a takto získaná tekutina přidána k dříve získané. Nyní nastával vrcholný okamžik. Surový macerát byl filtrován přes plátno. Jasně žlutý filtrát představoval při svém objevení zjevení samotného božstva. Získaná tekutina byla před požitím ředěna mlékem, vodou nebo rozpuštěným máslem a medem.
O účinnosti nápoje se dovíme z dalších veršů Rgvédu:
„Pili jsme Sómu, stali jsme se nesmrtelnými,
dospěli jsme ke světlu, našli jsme bohy,
co pro nás znamená nepřátelství, co zášť smrtelníka,
nesmrtelná Sómo!“
dospěli jsme ke světlu, našli jsme bohy,
co pro nás znamená nepřátelství, co zášť smrtelníka,
nesmrtelná Sómo!“
O identifikaci Sómy se pokoušela řada vědců asi ad poloviny 19. století. Shrneme-li morfologické znaky plynoucí ze zachovalých textů, zjistíme, že sóma je rostlina mající jen stonek a hlavu červené barvy. Roste v horách daleko od indických tropických oblastí. Má silný psychotropní efekt s pocitem létání, „nesmrtelnosti“ a euforie.
V prvních dobách bádání bylo užíváno jako vodítko především popisu psychotropního efektu. Podle stavu současných znalostí vědy v té době se předpokládalo, že sóma je totožná s hašišem, semeny Peganum harmala, nebo s některým druhem rodu Ephedra.
Až v roce 1968 se díky důkladnému mezivědnímu výzkumu podařilo získat přesvědčivé důkazy, které potvrzují, že záhadným posvátným narkotikem byla muchomůrka červená. Za tímto objevem stojí především R. G. Wasson, který na muchomůrku červenou soudil podle vzhledu, jak se zachoval v popisech Rgvédu, zaznamenaného psychotropního efektu i skutečnosti, že muchomůrka červená roste v horách Afganistanu, kudy zřejmě Árjové procházeli.
Cennou podporou této teorie byly zprávy o rituálním požívání muchomůrky červené z oblasti Sibiře, kde národnostní skupiny Vogulů, Osťjaků, Kamčadalů a Korjaků zpracovávaly houby podobně jako Árjové sómu: sušená houba byla macerovaná vodou a macerát byl míchán se šťávou druhů Epilobium angustifolium nebo Vaccinium uliginosum. Denní dávku představovaly jedna velká nebo dvě tři malé houby. Požívač byl euforický, s touhou po pohybu, se změnami vnímání, ale při zachované komunikaci s okolím. Pokud se houby jedly sušené, nechaly se v ústech nejprve důkladně zvlhnout. Tuto úlohu někdy obstarávala žena, která houbu převalovala v ústech tak dlouho, až z ní vytvarovala malou kuličku, kterou mohl muž snadno spolknout. Domorodci věděli, že obsažené psychotropní látky se z těla vylučují v nezměněné podobě či ve formě aktivních metabolických produktů, a proto ve svých obřadech zavedli rituální pití moči.
Zprávy o užívání muchomůrky sibiřskými kmeny potvrdil náhodný nález skalních kreseb na Čukotce v oblasti řeky Pegtymel z roku 1965. Jde o nesevernější lokalitu skalních kreseb, daleko za polárním kruhem, kde se teplota pohybuje mezi +4 °C až -40 °C. Ráz krajiny se neliší od pravěké tundry. Nejstarší z rytin jsou datovány do prvního tisíciletí před naším letopočtem, nejmladší by mohly pocházet z prvního tisíciletí našeho letopočtu, kdy zde sídlili předchůdci Čukčů, kteří jsou považováni za autory rytin. Mezi unikátní skupinu vyobrazení patří ženské postavy se hřibovitými tvary na hlavě. Některé vypadají, jako by zachycovaly rotační pohyb. Nelze vyloučit, že jde o ženy, šamanky, požívající muchomůrku červenou a posléze o pokus zachytit jejich stav.
Sibiřské kmeny používaly muchomůrku červenou až do doby, kdy se mezi nimi rozšířil ruský alkohol; předtím žádný jiný opojný prostředek neznaly.
Stěhováním národů se kult muchomůrky červené rozšířil i na další oblasti. Jeho stopy se nalézají v ságách severských Vikingů stejně jako v překrásných kresbách v jeskyních Francie.
V norské mytologii jsou zprávy o Berserkovi, vnuku osmirukého Starkaddera, který byl oděn do medvědí kůže a stal se symbolem bezohledné statečnosti. V době islandských a skandinávských ság (830-1030) byli beršerkové válečníky a záškodníky, před bojem požívali houby a jimi se uváděli do stavu prudkého vzteku. V něm se vrhali na vše živé v okolí, nerozeznávali přítele od nepřítele, člověka od zvířete. Po boji se u nich dostavoval pocit únavy a vyčerpání. Po 12. století je církev zlikvidovala jako čarodějníky.
Halucinogenní účinky muchomůrky sehrály svou roli i v kultuře některých severoamerických indiánských kmenů, asijské národy a první osídlenci, pronikající přes Beringovu úžinu do Severní Ameriky při svém putování za sebou zkrátka zanechaly silné kulturní dědictví, jehož součástí je zcela jistě i používání této houby.
Účinků této houby se zřejmě občas využívalo i ve Střední Americe. Muchomůrka červená roste v horských oblastech jižního Mexika a Guatemaly. Např. Mayové, žijící v guatemalských horách, dobře znají zvláštní vlastnosti muchomůrky. Můžeme tedy bez obav říci, že muchomůrka červená byla pravděpodobně nejstarším a nejrozšířenějším halucinogenem, které kdy lidstvo poznalo.
V západním světě byly halucinogenní vlastnosti muchomůrky červené znovuobjeveny roku 1730, kdy jeden švédský důstojník, který strávil dvanáct let v sibiřském zajetí, o svém pobytu vypověděl, že šamani primitivních sibiřských kmenů používají muchomůrku červenou jako narkotikum.
Účinky muchomůrky popisuje ve své knize Alenka v říši divů (1865) i Lewis Carroll.
Výzkum obsahových látek muchomůrky červené byl zahájen již v roce 1869 Schmiedebergem a Koppem. Ti získali jedovatou látku, která dostala později jméno muscarin. Při podkožní injekci 1-3 mg působila slinění, pocit tlaku v hlavě, změny srdeční činnosti, nevolnost, červenání v tváři, závratě, úzkost, pocení a křeče. Halucinogenní efekt se však neprojevil ani při zvýšení dávek na 100-200 mg, kdy vznikala už nebezpečná otrava (smrtelná dávka je vyšší než 300 mg). Teprve v roce 1968 popsali Eugster se spolupracovníky ve Švýcarsku a Takemoto s kolektivem v Japonsku objev další účinné látky z muchomůrky červené. Byla to kyselina ibotenová a její rozkladný produkt muscimol. Farmakologický účinek obou látek je velmi blízký. Po dávce 10-15 mg popisovali dobrovolníci zmatenost, dezorientaci v prostoru i čase, zvětšené vidění předmětů, zrakové i sluchové halucinace, třes až svalové křeče. Nakonec usínali. Tímto byly téměř o sto let později objeveny psychoaktivní složky muchomůrky červené.
Převzato z encyklopedie psychotropních rostlin
Posted in O houbách
Napsat komentář